Elizabeth

Už jsem si tak nějak navykla na růže od Willa. Stala se z toho taková malá ranní rutina... přijdu do školy, na skříňce najdu růži a na tváři se mi okamžitě vykouzlí úsměv. Dělalo mi to radost a byla to jedna z mála věcí, kvůli které jsem se upřímně, od srdce, usmála. A on to věděl. Viděl mé úsměvy a na oplátku mě obdarovával těmi jeho, které mi nahnaly do těla horko a kvůli kterým se mi zrychlil tep. Každý den jsem se těšila, až novou růži odnesu domů a přidám ji k těm ostatním, které ještě nestihly uschnout.

Ale když jsem dnes ráno kráčela dlouhou školní chodbou k mé skříňce, místo rudé růže, na kterou všichni okolojdoucí házely pohledy, byl na skříňce přilepený malý lísteček s pár slovy. Přidala jsem do kroku a strhla lístek z mé skříňky. Přečetla jsem si text napsaný černým písmem.

Nestihl jsem jít do květinářství.

Promiň.

W.

Nemohla jsem se ubránit smíchu. Zrak jsem zamířila směrem k Willově skříňce. Stál u ní a díval se na mě s úšklebkem na rtech. Prohlížela jsem si ho od zdola nahoru a nemohla z něj strhnout pohled. Černé rifle se skvěle hodily k jeho šedé mikině a boty značky converse tohle všechno jen skvěle doplňovaly a zdůrazňovaly jeho styl. I z téhle dálky jsem mohla vidět zář jeho zelených očí. S tmavě hnědými vlasy si zase nedával žádnou práci a prostě je párkrát rozcuchal rukou, nad čímž jsem mohla jenom slintat.

Ani jsem se nestihla vzpamatovat a Will stál těsně u mě. Jeho oči se vpíjely do těch mých světle zelených a zdaleka ne tak pronikavých jako jsou ty Willovy.

''Vážně se omlouvám,'' začal chraplavých hlasem, který mi nahnal husí kůži, ''probudil jsem se pozdě a trošku jsem nestíhal.'' Ani jednou neuhnul pohledem. Stále mi zíral do očí a já byla uvězněná jeho zrakem.

''Víš, že to nemusíš dělat,'' podotkla jsem.

''A nevidět každé ráno tvůj úsměv?'' zvednul obočí, a pak zakroutil hlavou ''ne, díky.'' Mírně jsem se pousmála.

''Ne, vážně bys s tím měl přestat,'' nesouhlasila jsem, ''už to stačilo. Stojí tě to peníze a... prostě s tím přestaň.'' Sama jsem se slovy, která mi vycházela z úst, nesouhlasila a nedovedla jsem si představit ráno bez tohohle malého rozveselení a pozvednutí nálady, ale vzhledem ke všem okolnostem už nastal ten pravý čas s touhle malou tradicí skoncovat.

Zaslechla jsem, jak si tiše povzdechl. Rukou si vjel do vlasů, prohrábl si je a v mé mysli se okamžitě objevily myšlenky na to, jak ráda bych zase pocítila jejich hebkost. Zatřepala jsem hlavou a vyhnala tyhle myšlenky z hlavy.

''Dobře,'' z jeho úst vyšel ještě jeden povzdech, ''pokud to chceš.'' V jeho hlase jsem slyšela zklamání. Stále se mi díval do očí, jako by se v nich snažil něco najít. Darovala jsem mu vřelý úsměv a on mi ho opětoval... od té chvíle se mi celý den zjevoval před očima.

                                                         ***

Zírala jsem na sebe do zrcadla a skenovala jsem každý milimetr mé tváře a postavy. Přemýšlela jsem, jestli osoba v zrcadle jsem vůbec já. Zíral na mě pár světle zelených očí s nádechem hnědé, které mi připadaly tak nudné a ničím zajímavé, nezářily a nikdo se s pohledem do nich nemohl ztratit. Na obou ramenech mi splývaly dlouhé, hnědé, vlnité vlasy. Nikdy jsem z nich nedokázala vytvořit perfektní účes, protože mé vlasy byly prostě nezkrotitelné. Mé líce měly nádech červené barvy, ale já si i tak připadala strašně bledá... jako upír. Pokusila jsem se mé červené rty vytvarovat do úsměvu. Selhala jsem. Zůstaly v rovné linii. Každým pohledem do zrcadla jsem zjišťovala, jak vlastně strašně obyčejná jsem. Nebylo na mě nic výjimečného. Nic co by dokázalo lidi upoutat. Připadala jsem si malá, nevysoká. Jako bych se v polovině vývoje zasekla a přestala růst. Volba oblečení pro dnešní rodinnou večeři vypadala naprosto jednoduše. Šedé kalhoty sahající mi do půli lýtek a fialové vytahané tričko, které jsem před pár lety ukradla Aaronovi, protože se mi tak strašně líbilo. Dnes jsem si v něm připadala děsně. Osobě v zrcadle jsem věnovala poslední pohled a s hlasitým povzdechem jsem opustila svůj pokoj.

Posadila jsem se na židli v kuchyni před talíř s připraveným jídlem. Rodiče i Aaron už v tichosti jedli. Slyšet bylo jenom cinkání příborů. Kolem se rozlévala dusná atmosféra, ostatně jako vždycky. Pustila jsem se do těstovinového salátu. S nechutí jsem se do sebe snažila natlačit co nejvíc soust.

Za celou večeři mi Aaron nedaroval ani jeden pohled. Stále mě ignoroval a mě to den ode dne vytáčelo víc a víc. Nebyla jsem na něj naštvaná, protože vím, že jsem si tohle chování od něj zasloužila a možná jsem si o něj i řekla. Zatajovala jsem mu věc, kterou měl vědět hned od začátku. Ale bolelo mě to. Zdálo se mi, jako by do mě kopal a kopal. Každým pohledem, který jsem od něj zachytila, mi uštědřil jeden kopanec do břicha.

Vidličku s nožem jsem položila na okraj talíře a opřela se o opěradlo židle. Prohrábla jsem si vlasy, a pak si ruce složila na stehnech.

Otec si odkašlal, čímž nám všem dal najevo, že se chystá promluvit a všichni bychom měli nastražit uši, protože se to nechystá opakovat vícekrát. ''V práci jsem zaslechl, že se mají vracet Millewardovi. Mají se nastěhovat do stejného domu jako předtím.'' Hned po zaslechnutí toho příjmení jsem sebou trhla. Srdce mi začalo bít o sto šest. Začala jsem se třást.

''Taky jsem o tom slyšela,'' vyslala matka široký úsměv otcovým směrem, ''řekla mi to Meredith v práci. Do týdne se mají nastěhovat.'' Nemohla jsem popsat pocity, které se ve mně najednou objevily. Zhluboka jsem dýchala. Všechny emoce se ve mně míchaly dohromady. Připadala jsem si, jako bych měla každou chvíli omdlít.

''Nejsi ráda, zlato?'' zadívala se na mě matka, ''Luke se vrací!'' Nemohla jsem ze sebe vysoukat jediné slovo, jenom jsem kývla hlavou, i když jsem to cítila úplně jinak. Nebyla jsem ráda. Nebyla ve mně ani špetka radosti, jenom pocity, které jsem do tohohle okamžiku neznala. Všechno se znovu začalo bořit jako domeček z karet.

Millewardovi se vrací zpátky. Luke se vrací.