William

Posadil jsem se na chladný betonový schod před vchodovými dveřmi do našeho domu. Přes hlavu jsem si přetáhnul kapuci a sklonil hlavu, abych zabránil náhodným procházejícím pohledu do mé tváře. Jednu z cigaret, kterou jsem vytáhnul z krabičky, jsem si strčil mezi popraskané rty a zapalovačem ji zapálil. Do plic jsem vdechnul první dávku kouře a následně ho vyfouknul ven do vzduchu. Nebylo pro mě tak složité vzpomenout si na mou první zkušenost s kouřením.

‘’Tylere, když já nechci,’’ kousnul jsem si do rtu a váhal, co je správné a co ne. Jeho ruka ke mně byla stále natáhnutá. Cigareta, kterou v ní svíral, mě donutila zamyslet se jaké to asi je. Je to vážně tak uklidňující, jak kluci v mém věku říkají? Toužil jsem po nepoznaném, ale jakmile jsem si vzpomněla na rodiče a představil si výrazy na jejich tvářích, pokud by se to dozvěděli, všechna chuť na naprosto první cigaretu v mém životě mě přešla.

Tyler si mě přeměřil zkoumavým pohledem. Znal mě. Znal mě tak moc dobře, že mu stačil jeden pohled, aby věděl, co chci a co nechci. ‘’Někdy to zkusit musíš. Nebuď posera.’’ Bylo mi teprve dvanáct a přišlo mi, že na tohle mám ještě čas. Spoustu času, ale nemohl jsem říct mému staršímu bráchovi ne. Bál jsem se, že bych ho zklamal. Bál jsem se, že už bych při sobě neměl ani jeho…, což je naprostá blbost, protože vím, že právě Tyler byl ten, který by mě pochopil, a kdybych to sám nechtěl, nenutil by mě.

S roztřesenými prsty jsem od něj přijmul cigaretu mně neznámé značky a strčil si ji mezi zmrzlé, ledové rty, které byly jako celá moje tvář a tělo dlouho vystavené zimnímu mrazu. Tyler si první zapálil svou vlastní cigaretu a vyfouknul dým ven z úst, po té se s ohněm přiblížil ke mně. Nedokázal jsem si vysvětlit, z čeho jsem tak nervózní. Zapálil cigaretu a díval se na mě. Pořádně jsem nevěděl, co dělat. Nejistě jsem si chytil cigaretu mezi dva prsty a pokusil se o první potáhnutí kouře. Okamžitě jsem se rozkašlal a vytáhl si cigaretu z úst. Kašlal jsem a snažil jsem se rozdýchat počáteční šok. Tyler se jenom smál. Bodejť by ne, měl přece zkušenosti. Kouřil stále. A já ho nechápal. Stačilo mi jedno potáhnutí a jedno jediné poznaní, jak nechutné to je, abych se rozhodl, že tohle byla má první a zároveň poslední zkušenost s kouřením.

‘’Hnus,’’ skrčil jsem nos. Otočil jsem se a pokusil se dostat z úst tu pachuť vyplivnutím pár slin na zasněžený chodník.

‘’Zkus to ještě jednou,’’ pobídl mě a se zaujetím mě sledoval. Občas si potáhl z jeho vlastní cigarety a vypustil kouř ven. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou a cigaretu, ze které jsem si potáhl jenom jednou, jsem odhodil na zem a udusil ji podrážkou mé boty. Pravidelný kuřák by tohle určitě považoval za plýtvání.

‘’Nechápu tě,’’ promluvil jsem na Tylera a zakroutil hlavou, ten se jen uchechtl a pokrčil rameny.

Od té chvíle jsem si slíbil, že už něco tak odporného do úst nestrčím… uplynuly čtyři roky a já svůj slib poprvé porušil a od té chvíle ho porušuju až do teď. Smutné, co všechno z vás dokáže udělat jedna jediná nehoda. Smutné, jak vás to dokáže změnit, ovlivnit, zničit.

Hlasitě jsem si povzdechl a setřel slzu, kterou jsem jako jedinou nedokázal zadržet. Zhluboka jsem dýchal. Snažil jsem se odehnat smutek, který se do mě začal vlévat. Snažil jsem se z hlavy vyhnat vzpomínku, která se z ničeho nic vynořila.

Uhasil jsem cigaretu o betonový schodek, ale stále jsem seděl. Neplánoval jsem se v nejbližší době zvednout a jít zpět do domu, kde se to plnilo dusnou atmosférou, kterou s sebou přinesli rodiče hned, jakmile se vrátili domů z práce.

Bezmyšlenkovitě jsem zíral na cestu přede mnou. Občas kolem projelo auto, občas prošel člověk, ale všem jsem byl naprosto ukradený. Nikdo mi nevěnoval ani špetku pozornosti. A to bylo dobře. Mohl jsem být sám… alespoň na tuhle malou chvíli.

Když jsem pocítil, jak mi v kapse vibruje mobil, naštvaně jsem zavrčel. Má první myšlenka byla, že to nevezmu, ale jakmile se ve mně nahromadila zvědavost a já se podíval na jméno na displeji, věděl jsem, že tohle vzít musím.

‘’Kyle?’’ vyslovil jsem jméno mého kamaráda, kterého jsem naposled viděl poslední den prázdnin.

‘’Víš, že bych to, že ses ani jednou neuráčil zavolat, mohl brát jako zradu a urážku a že by mě to možná… ale jenom možná mohlo bolet?’’ V telefonu se ozval jeho hraný naštvaný hlas, což mě donutilo se uchechtnout.

‘’Omlouvám se,’’ omluvil jsem se, i když jsem vlastně vůbec necítil lítost.

‘’Jen tak mimochodem… kdy se nás konečně rozhodneš navštívit?’’ změnil téma.

‘’Uh…brzo,’’ odpověděl jsem, přestože jsem věděl, že má návštěva rozhodně není naplánovaná na blízkou dobu.

‘’Beru tě za slovo,’’ vyslovil vážně, ‘’všem nám tady chybíš, obzvlášť Nicol.’’ I když jsem neměl tu možnost ho vidět, mohl jsem si představit, jak při vyslovení jejího jména mrkl a ušklíbl se. Já jsem na rozdíl od něj při zaslechnutí jejího jména zakoulel očima a nakrčil nos.

‘’Stále se na tebe vyptává,’’ začal, ‘’před nedávnem ze mě chtěla dostat tvé číslo. Nemusíš se bát. Držel jsem se a nedal jí ho.’’

‘’Díky,’’ poděkoval jsem vděčně a tiše si oddechl.

‘’Kámo, budu muset končit,’’ řekl uspěchaným hlasem, ‘’brzo se ozvi… vážně!’’ poručil mi, na což jsem zamumlal tiché ‘jo’, a pak už jsem zaslechl jenom pípavý zvuk oznamující ukončení hovoru.

Neubránil jsem se povzdechnutí. Zoufale jsem si prohrábnul vlasy a v myšlenkách se vrátil zpět do prázdnin a mému pobytu v domě u pláže.

Elizabeth

Ještě jsem si ani nestihla zout boty a užít si ten příjemný pocit, který se mi vlil do žil v myšlence, že jsem konečně doma a už jsem zaznamenala Aarona opírajícího se o rám dveří do kuchyně. Z jeho tváře nevyzařovaly žádné emoce. Uvnitř jsem pocítila zvláštní pocit a tušila jsem, že přijde něco špatného.

‘’Ty jsi to věděla, že?’’ zeptal se mě, nepřerušoval oční kontakt. Okamžitě jsem pochopila, o čem je řeč. Jedno mé já mělo radost, že se Stacy konečně odhodlala, ale to druhé vědělo, že právě tímhle okamžikem nastanou kruté chvíle. 

‘’Celou tuhle dobu jsi to věděla a tajila to přede mnou, že?!’’ Jeho hlas už nezněl tak bez emočně. Byl naštvaný, vzteklý, rozhořčený. Kousla jsem si do rtu a chvíli přemýšlela, jestli je vůbec dobrá volba odpovědět.

‘’ŽE?!’’ zakřičel a vyslal mým směrem vražedný pohled, který se do mě zabodl jako ostrý nůž. Nejistě a vystrašeně jsem kývla hlavou. Aaron se na mě znechuceně podíval, po té se otočil a s prásknutím kuchyňských dveří zmizel. Cítila jsem se hrozně. Cítila jsem se tak strašně jako ještě nikdy. Zradila jsem ho a zároveň zranila. 

Málem jsem zapomněla napsat, že Vás tenhle týden asi budu zásobovat dílama ke všem rozepsaným povídkám, protože mám prázdniny :3. Hezký zbytek dne :).