Doporučuju, abyste si písničku na straně pustili až u konce (poslední strana). 

Elizabeth

Ráno jsem vyběhla z domu snad nejrychleji a nejtišeji za celý svůj život. Nervozita z toho, že potkám Aarona, mě donutila si pospíšit. Ani jsem se nenasnídala… Věděla jsem, že se mu nebudu moct vyhýbat do nekonečna, ale potřebovala jsem si v hlavě všechno uspořádat a vzít chování Stacy z jiné perspektivy. Možná mi vážně chtěla jenom pomoct. Možná neměla v plánu lepit se a usmívat se na každého kluka, na kterého padl její pohled. Možná Aarona vážně miluje a tohle byl jenom úlet… a třeba se po mém odchodu ani nic nestalo. Třeba odešla pár minut po mně… sama… domů.

Všechno tohle jsem si ale nejspíš jenom nalhávala. Znala jsem Stacy až moc dobře na to, abych věděla, že udělala pravý opak. Pěkně si s někým užila noc i s vědomím toho, že podvádí Aarona.

Zabouchla jsem skříňku tak hlasitě, že po mně pár procházejících studentů střelilo pálivým pohledem. Učebnice jsem si přitiskla blíž k hrudi a zamířila do třídy. Cítila jsem v sobě značnou úlevu při zjištění, že dnes nemám žádnou společnou hodinu s Willem. To bylo totiž poslední, co jsem potřebovala. Ještě jsem se přes to stále nedokázala přenést a už se mi na ramenou nakupily další starosti a trápení.

Posadila jsem se na židli. Hlavu jsem si opřela o dlaň a zahleděla se ven z okna. Podle pohybujících se větví a listů na stromech jsem poznala, že počasí se začíná měnit do podzimu. I když bylo ráno, obloha ztemňovala okolí. Slunce bylo zakryté hustými mraky. Všechno se přenášelo do podzimní, depresivní nálady. V hlavě mi hlavou proběhla jedna otázka. Jak tohle všechno zvládnu?

Učitel se vžil do povídání o druhé světové válce. Rozhlédla jsem se po třídě a všimla si znuděných pohledů vytvořených na tvářích všech spolužáků. Někteří si krátili čas kreslením nesmyslných obrázků do sešitu, hraním her na mobilu a někteří se oddali spánku. A já jenom po tomhle krátkém rozhlédnutí po třídě, začala našeho učitele litovat. Mluvil, ale nikdy ho neposlouchal… včetně mě. Každému byla jeho slova ukradená.  A on se mohl snažit sebevíc, ale naši pozornost si nezískal. Vinila jsem mou schopnost empatie, že jsem ho začala litovat a zamyslela se na něčím, co by mi vlastně mohlo být jedno.

Zvonek zazvonil a já byla odhodlaná najít Stacy. Očima jsem bloudila po chodbě a snažila se zaregistrovat její zářivé blonďaté vlasy. Netrvalo mi to ani deset sekund. Její neonové růžové tílko svítilo přes celou chodbu a způsobilo počáteční šok mým očím. Stála u skříňky a mluvila s jednou holkou z roztleskávaček. Dala jsem se do kroku a rázně se k nim přiblížila. Zkřížila jsem ruce na prsou a propalovala Stacy pohledem. Chvíli se na mě jen zmateně dívala, pak svůj pohled vrátila ke mně neznámé dívce a řekla, ‘’Corinne, promluvíme si později.’’ Poslala jí omluvný výraz. Corinne chápavě přikývla a sebejistě odkráčela pryč.

‘’Jaké bylo ráno?’’ zvedla jsem obočí. Ruce jsem měla stále zkřížené na prsou.

‘’Jak to myslíš?’’ odpověděla mi otázkou zmatená Stacy. V jejím hlase jsem poznala známku vystrašení a už jenom to mi dalo odpověď na všechno.

‘’Probudila ses sama… nebo s někým?’’ zeptala jsem se naštvaným hlasem. Opovrhovala jsem jí.

‘’Lizz…,’’ vydechla tiše a přerušila náš oční kontakt. Nejspíš se jí můj pohrdavý pohled dostával pod kůži. ‘’Mrzí mě, co se stalo. Já jen-’’ zlomil se jí hlas. V očích se jí začaly tvořit slzy.

‘’Ty jen co?!’’ Nenechala jsem se jejím viditelným smutkem obměkčit.

‘’Nechtěla jsem, aby se stalo to, co se stalo,’’ kousla si do rtu, ‘’zvrtlo se to a… nevěděla jsem, co dělám. Najednou jsem byla u něj v bytě a až tehdy jsem si všechno uvědomila.’’ Nemohla jsem se na ni ani podívat.

‘’Nespala jsem s ním… prosím, jen mi to odpusť,’’ zaprosila.

‘’Já ti nemám, co odpouštět,’’ zakroutila jsem hlavou, ‘’to Aaron.’’ Hned jakmile jsem vyslovila jeho jméno Stacy sebou trhla. Zadívala se na mě se strachem v očích a já na ní mohla vidět ten obrovský smutek a lítost.

‘’Neříkej mu to, prosím,’’ promluvila tichým hlasem, ‘’alespoň ne teď.’’ Zmateně jsem se na ni dívala. Nevěděla jsem, jestli poslechnout a mlčet, nebo promluvit a zlomit Aarona.

‘’Slibuju…,’’ zhluboka se nadechla, ‘’slibuju, že mu to řeknu. Slibuju.’’ Než jsem se nad tím stačila zamyslet, přistihla jsem se, jak souhlasně přikyvuju hlavou. Okamžitě jsem toho litovala. Právě jsem souhlasila, že Aaronovi zatajím tu nejdůležitější věc, kterou jsem kdy věděla. Budu lhát mému vlastnímu bratrovi o tom, co ho později rozbije na kusy.

Otočila jsem se a bez slova se od Stacy vzdálila. Byla jsem si jistá, že po včerejší noci už naše kamarádství nikdy nebude takové jako předtím. Právě nastala ta chvíle, kdy už nebylo jenom nalomené, teď bylo rozmlácené na kousky, které už nikdo nikdy neslepí dohromady, a i kdyby ano… stále tam zůstanou viditelné šrámy.

Celý zbytek dne jsem nemohla přestat přemýšlet nad včerejší nocí, nad Stacy, nad naším rozhovorem, nad mým slibem mlčenlivosti, nad Aaronem a strachem, který se ve mně buduje z našeho dnešního setkání. Jak budu reagovat, když ho uvidím? Budu se chovat normálně? O čem si s ním budu povídat? Budu se mu vůbec schopna dívat do očí nebo ve mně bude tolik výčitek, že se ani nezmůžu na jednu jedinou větu?

Srdce se mi svíralo každou minutou, kdy se blížil konec školy a odchod domů. Když zazvonil zvonek oznamující konec vyučování, pocítila jsem, jak ve mně narůstá nervozita. Cesta k mé skříňce mi trvala snad nejdéle za celé čtyři roky, co jsem tady. Všimla jsem si bílé obálky přilepené na mé skříňce průhlednou lepicí páskou. Napadlo mě, že jdu špatným směrem a nějakou obrovskou náhodou jsem si spletla skříňku. Udělala jsem poslední krok a zkontrolovala číslo na skříňce. 224. Moje skříňka…

Obálku jsem opatrně odlepila a přečetla si větu napsanou na zadní straně černou propiskou.

Nechtěla jsi mě vyslechnout, tak jsem psal…

Můj zrak okamžitě vystřelil směrem ke skříňce Willa. Stál tam a upřeně se na mě díval. Věděla jsem, že to bylo od něj. Všimla jsem si, jak se mírně pousmál a svým pohledem zakotvil na obálce, kterou jsem svírala v dlani. Odtrhla jsem od něj pohled a obálku si strčila do kapsy mé šedé mikiny. Otevřela jsem skříňku, vložila do ní nepotřebné učebnice, a pak už konečně nasměrovala můj krok domů.

Nervozita se mně ještě zdvojnásobila, kvůli dopisu, který mi dal Will. Přestala jsem přemýšlet nad Aaronem. Hlavou mi začaly vrtat otázky typu, co mi asi napsal. Bála jsem se, že to bude bolet.

Předtím než jsem se odhodlala otevřít vchodové dveře, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Třeba ani nebude doma, projelo mi hlavou. Neuklidnilo mě to. Nejspíš to bylo tím, že jsem si byla jistá, že doma bude.

Vešla jsem dovnitř a tiše si sundala tenkou bundu a conversky. Chystala jsem se vyjít nahoru a ulevit si, že ještě nenadešel čas našeho prvního rozhovoru po včerejší noci, ale všechno tohle bylo předčasné. Zastavil mě jeho hlas.

‘’Ahoj, Lizz,’’ pozdravil mě veselým hlasem. V mysli jsem si zopakovala pár sprostých slov, pak jsem se otočila a čelila jeho šťastnému a bezstarostnému úsměvu. ‘’Jak bylo ve škole?’’ Nestihla jsem ho ani pozdravit a už po mně střelil otázkou.

‘’Fajn,’’ odpověděla jsem jednoduše a pokrčila rameny. Rychle jsem se na něj usmála, znovu se otočila a už skákala po schodech nahoru.

‘’Počkej!’’ zakřičel na mě, ale já ho neposlechla. ‘’Ještě jsi mi nepopovídala o včerejším večeru?’’ Ztěžka jsem polkla, ale nezastavila.

‘’Není o čem povídat!’’ zakřičela jsem na něj a tímhle ukončila naši krátkou konverzaci. Zavřela jsem se v pokoji a trochu si oddechla. Pocítila jsem v sobě pocit viny. Lhala jsem mu a tentokrát to nebylo jen o maličkostech, jako je snědený oblíbený jogurt, moje pocity, můj život. Tentokrát to bylo o něm. Týkalo se to jeho a já mu to zatajila. Později mě za to bude nenávidět.

Posadila jsem se do tureckého sedu na postel a z kapsy vytáhla dopis, na který jsem si přála zapomenout, ale nepodařilo se mi to. Kdybych na něj zapomněla, nemusela bych v sobě mít špatný pocit z toho, že jsem si ho nepřečetla. Ale teď už nebylo cesty zpět. Musela jsem si ho přečíst. Opatrně jsem roztrhla obálku a vytáhla bílý papír popsaný černým písmem. Posbírala jsem všechnu odvahu, která ve mně ještě zbývala, pořádně jsem se nadechla a dala se do čtení.

Lizzie,

nikdy jsem nebyl dobrý ve psaní. Vlastně jsem nikdy nenapsal více než dvě souvislé věty, které by dávaly smysl. A teď jsem tady. Sedím, píšu a snažím se nezranit tebe, ani sebe ještě víc, než jsme.

Snažil jsem se udělat všechno správně, tak jak by to mělo být,… ale selhal jsem. Ostatně jako vždycky. Asi prostě nejsem jeden z těch šťastných lidí, kterým jde všechno od ruky. Věděl jsem, že opustit tě byla obrovská chyba, největší chyba mého života… a já to stejně udělal. Musel jsem to udělat. A vím, že to nebylo správné. Zranil jsem tě. Zničil jsem tě. Plně jsem si to uvědomoval. Bolelo mě to, ale já nemohl jinak.

Byl jsem tak vystrašený ze všeho, co jsem najednou pocítil. Všechny ty emoce, když jsem tě líbal, když jsem se tě dotýkal, když jsem ti jenom hleděl do očí. Bál jsem se. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Byla jsi jediný člověk, který mi naprosto rozuměl. Byla jsi má jediná kamarádka, jediná osoba, které jsem mohl naplno věřit. A já to všechno zbořil jednou jedinou emocí. Láskou. Rozhoříval jsem jí k tobě pomalu jako malý snadno přehlédnutelný plamínek ohně… a po té noci jsem si byl jistý, že jsem jí k tobě vzplanul úplně. A už to nebyl jenom ten nejistý, snadno uhasitelný plamínek. Byla to vatra. Nebezpečná vatra, které jsem se bál. Myslel jsem, že když zmizím, uhasne. Nestalo se tak. Začal jsem ničit všechno kolem sebe, včetně mě, i tebe. Omluva nestačí, ale já se ti i přes to hrozně moc omlouvám. Chápu, že mi to nechceš odpustit a nejspíš ani nikdy neodpustíš. Chápu to a naprosto ti rozumím. Sám sebe za to nenávidím. Ale Lizzie, musím ti říct další věc… nemůžu tě ztratit. Nemůžu tě nechat jít. Nemůžu se tě jenom tak lehce vzdát. Budu o tebe bojovat, i kdyby to nemělo vyjít, i kdybych kvůli tomu musel cokoliv obětovat. Nenechám tě jít.

Doufám, že mi někdy budeš schopna odpustit.

Will

Brečela jsem. Nebyla jsem schopná zastavit slzy a vzlyky, které se draly z mých úst. Viděla jsem mlhavě, ale to mi nezabránilo číst si ten dopis stále dokola a dokola.