Elizabeth

''Lizz.'' Známý hlas vyslovil mé jméno. Povzdechla jsem si, co nejtišeji to šlo, aby to určitý člověk za mnou neměl možnost slyšet. Zavřela jsem skříňku s hlasitým bouchnutím a otočila jsem se na patě tváří v tvář dlouhovlasé blondýnce s plnými rty zvýrazněnými rudou rtěnkou, která ji dělala nepřirozenou a umělou. ''Ahoj,'' vydechla a vytvarovala milý úsměv, který jsem ale já moc dobře znala. Nesnažila se být milá, jenom chtěla zamaskovat nervozitu.

Neobtěžovala jsem se promluvit a plýtvat slovy. Jenom jsem jí kývla hlavou na pozdrav, doufajíc, že jí to bude stačit.

''Dlouho jsme se neviděly,'' pronesla, na rtech se jí lemoval stále ten úsměv, který celou tuhle začínající konverzaci ještě znepříjemňoval. ''Jak se máš?'' zeptala se, ačkoliv jsem si byla jistá, že má odpověď na tuhle otázku ji vůbec nezajímá.

Pokrčila jsem rameny, ''škola je čím dál víc náročnější,... co ti budu povídat.''

''Myslela jsem, jak se máš ve tvém osobním životě, ne ve škole,'' opravila mě. ''Jak se má Aaron?'' Tušila jsem, že tenhle rozhovor bude směřovat na mého bratra.

''Dobře,'' lhala jsem. Nemohla jsem jí říct pravdu.

''Aha,'' kývla hlavou, její hlas nabral posmutnělejší tón.  Na chvíli se odmlčela. Už jsem se s ní chystala rozloučit a zmizet z její blízkost, ale ona znovu promluvila a tím zmarnila můj plán. ''Musí být těžké všechno zvládat a každý den se setkávat s Lukem. Zvládáš to?'' zvedla obočí. Její slova mě prvně zarazila, pak jsem pocítila, jak mě začala svrbět ruka. Rostla ve mně chuť jí za tu otázku jednu střelit. Jakou ode mě sakra čekala odpověď? A navíc co se na otázku tohohle typu vůbec odpovídá? Očekávala, že se zlomím a vyliju si u ní mé srdce? Nebo že se jenom široce usměju a povím jí, jak je všechno zalité sluncem?

Nakonec jsem neřekla nic. Přimhouřila jsem oči a dala jsem si záležet na to, aby poznala, jak ji můj zrak propaluje skrz na skrz. Ale tohle byla Stacy. Ta nikdy nevěděla, že i pohled a tělo mluví.

''Chápu, jak těžké to asi musí být,'' pronesla, nevnímajíc mé nenávistné, vraždící pohledy. ''Lizz, víš, že si o tom se mnou můžeš kdykoliv promluvit, že? Jsem tady pro tebe, vyslechnu tě, pokusím se ti pomoct.'' Držela jsem v sobě smích. Cukalo mi koutky. Bylo až neuvěřitelné, jak se člověk, v minulosti nejbližší vašemu srdci, dokázal změnit na povrchní, falešnou mrchu.

''Jsi přece má nejlepší kamarádka,'' dodala sladkým hlasem a darovala mi další z falešných úsměvů z její sbírky. Takhle věta mě naprosto uzemnila. A já věděla, že tohle je naprostý konec všeho a už v sobě nadále nedokážu držet hněv. Nechtěla jsem se chovat hnusně. Nemám to v povaze a jednoduše to nedokážu. Ale její věta byla jako poslední kapka v mém poháru trpělivosti.

Stiskla jsem dlaně v pěst a držela je tak pevně, že mi zbělaly klouby. Nabrala jsem do sebe pár hlubokých nádechů, a pak jsem všechen vzduch vypustila ven v úmyslu se alespoň trochu zklidnit. ''Byla jsem... Byla jsem tvá nejlepší kamarádka,'' přecenila jsem mezi zuby.

Stacyna tvář nabrala nechápavý výraz. Chystala se otevřít pusu a něco říct, ale to už jsem kolem ní prošla a kráčela od ní dál po pusté chodbě, která se vylidnila hned, jakmile se rozezněl zvonek značící začátek výuky. Ani jednou jsem se neopovážila otočit. Netoužila jsem po tom vidět její tvář a nespokojený výraz. Určitě se mě pokoušela zasáhnout jedním z blesků, které stoprocentně řádily v jejích děsivých, modrých očích.

***

Dnes to vážně nevypadalo na den, který bych mohla nazvat mým šťastným. Po nepříjemném rozhovoru se Stacy na mě čekal neohlášený test z psychologie a teď... teď jsem stála na přelidněné chodbě, opírala jsem se ramenem o mou zavřenou skříňku a zírala jsem na dav lidí, který se hromadil u Luka. Vlasy měl typicky nagelované a perfektně upravené tak, že se nenašel ani jeden vlas, který by mu čouhal na jinou stranu, než měl. Rty měl utvořené do širokého úsměvu, zatímco mluvil a podle smíchu, který vycházel z úst jeho věrných posluchačů, pravděpodobně vyprávěl něco neuvěřitelně vtipného. Všimla jsem si, jak se na něj všechny holky usmívaly a snažily se získat jeho pozornost, házely po něm vyzývavé pohledy, na prst si natáčely prameny vlasů. Kluci se před ním naopak chtěli předvést. Moc dobře totiž viděli, jak holky po Lukovi pokukují a věděli, že být v jeho blízkosti by jim určitě přineslo nějaké ovoce.

''Kretén,'' zaslechla jsem za sebou naštvaným hlasem. Leknutím jsem nadskočila a rychle jsem přemístila zrak z Luka na Willa, jehož oči se upíraly přesně na něj. Přimhouřenýma očima se na něj snažil přenést nenávist. Rty měl pevně semknuté k sobě.

''C-co?'' zeptala jsem se nechápavě.

''On,'' kývl hlavou k Lukovi, který na sobě měl stále pozornost všech studentů na chodbě. ''Je to kretén.'' Zvedla jsem obočí a čekala na podrobnější vysvětlení.

''Mám s ním angličtinu,'' objasnil otráveným hlasem, zrak měl stále připevněný na něm. ''Celou hodinu jenom mluví, předvádí se a všichni mu tu jeho milou tvářičku žerou... kromě mě. Nemám ho rád.'' Ztěžka jsem polkla. Myšlenku na to, že bych mu měla říct pravdu, jsem okamžitě zadupala hluboko pod zem. Rozhodla jsem se to odložit na později. Jenom jsem kývla hlavou, přejíc si, abychom změnili téma.

''Podívej se, jak se od něj nikdo nehne,'' zakroutil hlavou. Už jsem přestala doufat v to, že by od něj někdy odvrátil pohled. ''Chová se jako král školy.'' Povzdechla jsem si a tím jsem mu dala najevo, že poslední, o čem se chci bavit je Luke neboli 'král školy'.

''Promiň,'' řekl po chvíli a konečně odvrátil pohled od Luka, místo toho očima přistál na mně. Chodbou se rozléhal hluk. Všichni mluvili, smáli se, křičeli, ale mezi námi dvěma nastalo ticho. Na Willových plných rtech se najednou objevil příjemný úsměv, kvůli kterému se mi zrychlil tep.

''Děkuju za včerejšek, Lizzie.''

Zprvu bych Vám chtěla poděkovat za všechno co pro mě děláte. Všechny Vaše komentáře a voty mě ženou dál a pomáhají mi psát, a já jsem Vám za to neskutečně vděčná.  

A zároveň bych se Vám chtěla omluvit za to, že nepřidávám tak často, jak bych chtěla. Nechci se vymlouvat na čas, protože poslední dobou si ho dokážu najít, jenom ho není zase tak moc a já si chci udělat i chvilky volna. Za týden a půl mi začnou takové dva týdny volna, ... které vlastně vůbec nebudou volné, ale nebudu muset dělat nic do školy (doufám), tak se Vám budu naplno věnovat.

Krásný večer.