William

Když jsme s Lizz přišli k nám domů, neočekával jsem přítomnost rodičů. Myslel jsem si, že budou v práci od rána až do noci, jelikož projekt, na kterém pracovali, zněl vážně důležitě. Právě proto mě překvapilo, že jsem z kuchyně zaslechl jejich hlasy. Snažil jsem se být tak tichý, jak to jen šlo a myslím, že Lizz moc dobře pochopila, že nechci, aby zaznamenali naši přítomnost, jelikož ani nedutala. Ale bylo to stejně k ničemu. Za pár sekund už jsem zaznamenal, jak se do nás zarývají dva páry očí.

Ztěžka jsem polknul a kousnul se do rtu, pak jsem Lizz tiše zašeptal do ucha, ať jde do mého pokoje. Zachvěla se kvůli mému horkému dechu, ale pak kývla a bez jediného pohledu, který by směřoval k mým rodičům, rychle vyskákala po schodech nahoru do patra.

„Nevěděl jsem, že budete doma," zamumlal jsem, zatímco jsem zrakem hypnotizoval obraz dvou tančících dívek visící vedle dveří do kuchyně.

„Takže jsi toho hned využil a pozval sis dívčí návštěvu?" přeměřil si mě znechuceným pohledem otec. Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem tenhle rozhovor nějak urychlit, a proto jsem se rozhodl šetřit slovy a mluvit pouze tělem.

„Museli jsme se zastavit pouze pro pár papírů," vysvětlila mi matka jejich neočekávaný výskyt doma. Chápavě jsem kývl hlavou. Byl jsem potěšen, že se za pár minut určitě odeberou zpět do práce a nevrátí se dřív než zítra večer.

„Už jsi přemýšlel o tom stěhování?" přeměřil si mě pohledem otec a já jeho směrem na oplátku vyslal jeden z mých nenávistných pohledů. „Táhne ti na devatenáct, budeš končit školu,..." Zvedl obočí a čekal na mou odpověď. Netrpělivě přitom poklepával nohou. Chvíli jsem pouze nehybně stál. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Nechtěl jsem reagovat afektivně.

„Děláš tohle všechno kvůli Tylerovi?" zeptal jsem se naprosto klidným hlasem, „už jsou to tři roky. Vím, že mě stále nesnášíš a že jsi mě nikdy z mě nepochopitelných důvodů nemusel, ale ať chceš nebo ne, jsem tvůj syn."

Matka se nespokojeně ošila nad zmínkou Tylerova jména. Poznal jsem na jejím pohledu, že se nechystá zapojit do tohohle rozhovoru, který očividně nesměřoval dobrým směrem. Za to otec si hádku se mnou nemohl nechat ujít. Přimhouřil oči, „Tyler byl taky můj syn. Kdybys měl nějakou zodpovědnost, nic z toho, co se událo, se stát nemuselo." Bodlo mě u srdce, ačkoliv jsem si na slova tohohle typu už zvyknul. Tak nějak jsem je po dobu tří let slýchával skoro každý den. Naučil jsem se je nevnímat a nebrat si je příliš k srdci, třebaže mě to stále trochu bolelo. Ještě teď jsem měl problém nevnímat Tylerovu smrt jako mou vinu.

„To, že budeš neustále omílat, jakou obrovskou chybu jsem udělal, ho zpět nevrátí," připomenul jsem mu, „zemřel a ať to bolí sebevíc, zpět to vrátit nejde."

Otec se zamračil. Jeho zrak do mě vypaloval díru. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl bych mrtvý během milisekundy. Zaťal čelist a věnoval mi poslední spalující pohled. Pak se podíval na matku, která se snažila celý tenhle rozhovor nevnímat, kývl ke dveřím a tím jí dal znamení, že odcházejí. Matka si v rychlosti nazula krémově zbarvené lodičky a už otvírala vchodové dveře.

„Nezapomeň na to stěhování," pronesl otec, aniž by se na mě podíval, když za sebou pomalu zavíral dveře. Hlasitě jsem vydechl, když se zaklaply a oni byli pryč. Několikrát jsem si dlaněmi protřel tvář. Naprosto jsem zapomněl na Lizz čekající v mém pokoji, a proto první co jsem udělal, bylo, že jsem pár minut počkal v předsíni, a když jsem si byl jistý, že rodiče odjeli, vyšel jsem ven a posadil se na chladný schodek před dveřmi. Z kapsy jsem vytáhnul krabičku cigaret a zapalovač. S roztřesenými prsty jsem jednu vytáhl a strčil si ji mezi rty. Zapálil jsem ji, a pak už jsem jenom vtahoval kouř do plic. Tělem mi začínala kolovat úleva, přesně tak jak jsem si to přál. S každým dalším potáhnutím jsem cítil víc a víc klidu. Nad rozhovorem, který jsem s otcem vedl, jsem pouze mávl rukou, ale Tylera jsem z hlavy dostat nemohl. Tiše jsem si povzdechl a naposled si potáhl. Dokouřenou cigaretu jsem uhasil o dlažbu.

Na Lizz jsem si vzpomněl, až když jsem vešel zpět do domu. Tiše jsem zanadával a vyběhl nahoru do pokoje.

Seděla na mé posteli zády ke mně a zírala ven z okna, ze kterého byly vidět pouze ostatní domy a silnice, po které jednou za čas projelo auto.

„Promiň," vydechl jsem, čímž jsem si upoutal její pozornost. Trhla sebou v leknutí, pak se otočila a darovala mi malý úsměv. Zavřel jsem dveře, jelikož jsem si tak připadal o dost klidnější, a pak si sednul k ní do těsné blízkosti tak, že se naše paže i stehna dotýkala.

„Nepříjemný rozhovor?" promluvila po chvíli. Zvlněné vlasy měla ledabyle přehozené přes rameno, zelenýma očima vysílala do mého těla pocit klidu a spokojenosti, rty měla na pohled tak rudé a hebké, že jsem měl co dělat, abych na ně okamžitě nepřitisknul ty své.

„Docela," kývnul jsem hlavou. Nechtěl jsem o tom mluvit, nechtěl jsem ji zatěžovat svými problémy, ale nedokázal jsem to jen tak držet v sobě, jelikož její pohled mě nutil a prosil zároveň, abych jí pověděl, co se děje. „Chtějí, abych se odstěhoval hned, jakmile ukončím školu," pokrčil jsem rameny, jako by se nic nedělo.

Lizz na mě vykulila oči a pootevřela ústa, „chtějí, abys odešel? Jenom tak?" Souhlasně jsem kývl hlavou.

„Co budeš dělat?" zeptala se.

„Nevím," vydechl jsem popravdě. Neměl jsem ani nejmenší tušení.

Jakmile jsem si všimnul, že se Lizz nadechuje a chystá se znovu promluvit, rychle jsem ji zastavil tím, že jsem konečně své rty přitisknul na ty její. Přál jsem si totiž konečně přestat mluvit o mých rodičích a problémech, a taky už nebylo v mých silách dívat se na její lákavé rty a nic neudělat.

Líbal jsem ji tak, jako bych měl ještě ten den zemřít a mělo by to být to poslední, co udělám. V tom momentu jsem si taky myslel, že už se od ní nikdy nebudu moct odtrhnout.

***

Hudba byla tak hlasitá, že mi rvala ušní bubínky, ale zdálo se, že si tuhle noc všichni až na mě užívají. Kolem se linula vůně (nebo spíše smrad?) marihuany, kterou tady každý hulil, cigaret taky nebylo málo a alkoholu víc než dostatek. Sám jsem do sebe při vstupu na tuhle párty nalil půl kelímku piva, ale to byl jediný alkohol, který jsem za celou tuhle dobu vypil.

Všichni tancovali, bavili se, zatímco já litoval, že jsem nezůstal doma. Neustále jsem sledoval čas a přál si, abych měl tu moc posunout hodinovou ručičku. Neznal jsem tady nikoho, kromě mého bratra, kterého jsem se právě snažil najít. Byl jsem o tři roky mladší než všichni ostatní. Vlastně jsem nebyl ani na seznamu pozvaných hostů. Zatáhl mě sem můj bratr, který si myslel, že bude super, když mě zasvětí do tajemství večírků. Nebylo to tak super, jak si myslel,... teda pro mě ne.

Tiše jsem se zaradoval, když jsem konečně spatřil jeho zářivě bílou mikinu, které pro něj byla něco jako poznávací znamení. Popadl jsem ho za ramena a vší silou ho odtrhl od holky, se kterou si právě vyměňoval ty nejvášnivější, pro ostatní pozorovatele dost nechutné polibky. Vysloužil jsem si od něj vraždící pohled.

„Musíme jít domů, Tylere," upozornil jsem ho, „je už po druhé hodině ranní." Tyler rodičům slíbil, že se vrátíme nejpozději v jednu. Samozřejmě by to nebyl on, kdyby svůj slib dodržel.

„Běž se bavit!" strčil do mě. Udělal jsem dva kroky vzad, ale neplánoval ho uposlechnout. Dívka, se kterou měl určitě spoustu plánů, už dávno zmizela.

„Musíme domů," procenil jsem mezi zuby. Tyler zvednul obočí, a pak se začal smát. Má přísnost mu připadala směšná. Nebylo těžké na něm poznat, že je opilý.

„Dám si ještě jedno pivo," pronesl a už se chystal jít směrem k baru, ale já ho chytil za zápěstí a nesouhlasně zakroutil hlavou. Znovu se mi vysmál do očí. Vytrhl ruku z mého ne tak pevného sevření a zamířil k baru. Z jednoho piva se staly dva panáky vodky, jeden panák absintu a dva kelímky piva, všechno to do sebe nalil jako vodu. Pak kývl hlavou na znamení, že můžeme jít.

Cestou k autu jsem ho musel podbírat. Nebyl schopen udržet rovnováhu. Neustále se na něčem smál.

Posadil jsem ho do auta na sedadlo spolujezdce. Nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem řidičák, ale Tyler mě už několikrát posadil k volantu a učil mě. Nebyl jsem si jistý, jestli by nebylo lepší zavolat rodičům, ale když jsem se podíval na opilého Tylera, okamžitě jsem tenhle nápad zavrhl. Místo toho jsem se posadil na sedadlo řidiče a odhodlaně nastartoval. Vyjel jsem na cestu. Všude byl klid, jelikož byla noc. Nepotkali jsme snad ani jedno jediné auto.

Tyler nedokázal ani na sekundu sedět klidně. Neustále se vrtěl, rozhazoval rukama tak, že občas zasáhl i mou tvář a bránil mi tím v bezpečném řízení. Stále něco nesmyslného mumlal, občas se hlasitě smál. Nevydržel jsem to a dupnul jsem na plyn. Nedbal jsem na předpisy. Přál jsem si být doma. Nedíval jsem se na značky, na semafory, vnímal jsem jenom neustále mluvícího a vrtícího se Tylera, který mi jízdu autem už ani nemohl víc znepříjemnit.

Od domu nás dělila poslední čtyřsměrná křižovatka a sto metrů rovné pusté silnice. Zrychlil jsem ještě víc. Pedál jsem přitlačil skoro až k podlaze. A pak... se ozval zvuk hlasitého troubení. Tyler začal křičet a já taky. Oslepila mě světla kamionu, který se k nám nemilosrdně rychle blížil,... a já už nemohl nic udělat.

***

Vystřelil jsem do sedu, zatímco jsem zrychleně dýchal. Po tváři mi stékaly krůpěje potu a v očích se mi tvořily slzy. Ruce se mi třásly. Přál jsem si, abych si mohl říct, že to byl pouhopouhý sen, ale tohle nebyl sen... byla to minulost, který mi zničila život.

„Co se děje?" na mých zádech jsem ucítil Lizzinu teplou dlaň. Zatřásl jsem se. „Noční můra?" zeptala se ospalým hlasem.

„Realita," zamumlal jsem po pár minutách zrychleného dýchání. Nedokázal jsem se z toho vzpamatovat. Bylo to tak živé. Přesně takové jako v tu noc.

Lizz nechápala, a proto jsem zakroutil hlavou, ačkoliv to ve tmě, která se v pokoji nacházela, nemohla vidět, a tak jsem ještě tiše dodal, „nestrachuj se o to." Pohladil jsem ji po vlasech a znovu si lehnul. Otočil jsem se na bok a přitisknul se k jejímu tělu, co nejvíce to šlo. Rukou jsem ji objal a hlavu si položil co nejblíž té její. Zavřel jsem oči, přestože jsem věděl, že už neusnu. A tak jsem jenom ležel, poslouchal její pravidelné nádechy a výdechy, držel ji blízko u sebe a v hlavě si stále opakoval, jak šťastný člověk jsem, že můžu milovat někoho jako je ona.