Elizabeth

Snažila jsem se zahřát si své zkřehlé ruce, a proto jsem je o sebe neustále třela. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a neustále kontrolovala hodinky obmotané kolem mého úzkého zápěstí. Každé zašustění, zvuk kroku a vlastně zvuk všeho ostatního mě donutil zběsile otáčet hlavou a hledat muže v černé kukle, který by do mě zabodnul čepel nože a skoncoval můj život. Byla jsem paranoidní, ale to by byl v té chvíli naprosto každý.

Starý supermarket, který v tomhle městě sloužil po desetiletí, měl kolem obmotanou žlutočernou pásku značící jeho uzavření. Ve dvou oknech bylo vymlácené sklo. Nahánělo mi to hrůzu. Nechápala jsem, proč Carly vybrala zrovna tohle jako naše místo srazu. Nikde nebylo ani živáčka, ale přesto se mi zdálo, že tady nejsem sama a každou sekundou na mě může někdo vyskočit z nedalekého křoví, ve kterém se stále něco šustlo, a já neměla daleko od útěku. Aby toho nebylo málo pouliční lampa stojící o pár metrů dál, nesvítila. Jedině ona mohla, poskytnou alespoň trošku světla, jelikož nebe bylo zatažené, hvězdy ani měsíc nebyly k vidění, všude jenom černočerná děsivá tma. Proklínala jsem samu sebe za to, že jsem raději nezůstala doma v bezpečí.

Hodinky ukazovaly patnáct minut po půl noci. Začala jsem být čím dál víc netrpělivější, nervóznější a taky vystrašenější. Podupovala jsem nohou a hryzala se do rtu. Přemýšlela jsem o tom, že odejdu, že se Carly už stejně nejspíš neukáže a já tady budu pouze zbytečně postávat a kontrolovat každý temný kout, který se nachází ve vzdálenosti padesáti metrů. Ale pak jsem konečně zahlédla tmavou vzrůstově menší postavu. Tušila jsem, že je to Carly, ale i tak se mi sevřelo srdce a v hlavě se mi vytvořilo nejméně sto teorií o zlodějích, násilnících a opilcích.

Ulevilo se mi, když jsem spatřila její tvář. Snadno jsem mohla vidět zář jejích modrých očí, které měla s bratrem úplně na chlup stejné a taky se jimi mohla bez pochyby pyšnit. Blonďaté vlasy měla skryté pod kapucí její černé mikiny. Tenké nohy měla obtažené v úzkých džínech. Na rozdíl ode mě jako obuv zvolila pohodlné tenisky, ne papuče, ve kterých byl útěk před jakýmkoliv nebezpečím takřka nemožný.

„Jdeš pozdě," zdůraznila jsem. Normálně bych nad tím jenom mávla rukou, ale teď když jsem kvůli ní trpěla strachem o dvacet minut déle, jsem ji za to nemohla nenapomenout.

„Promiň," zamumlala a stáhla si kapuci z hlavy. „Pojďme se posadit," kývla hlavou k opuštěné lavičce opodál. Kývla jsem. Zavládlo mezi námi ticho. Slyšet byly pouze naše kroky. Posadily jsme se a já nervózně čekala, až spustí, ale ona stále mlčela. Zírala na tmavé domy před sebou a nechystala se promluvit.

„Co je tak důležitého, že jsi se mnou potřebovala mluvit, Carly?" ujala jsem se slova já. Natočila jsem na ni hlavu a s pozdvihnutým obočím netrpělivě čekala na její odpověď.

Prohrábla si její blonďaté vlasy, „vím něco, co by tě možná zajímalo."

„A to je?" naléhala jsem. Napínala mě a to já z celého srdce nesnášela.

„Dva dny předtím než byl Aaron... než se našlo jeho tělo..., jsem ho viděla," pronesla. Napřímila jsem se. Pobídla jsem ji k tomu, aby pokračovala, jelikož mě to její napínání vážně začínalo lézt krkem. „Byl s Lukem. U nás doma. Vrátila jsem se ze školy a oni seděli v obýváku a povídali si. Když zaznamenali mou přítomnost, zmlkli. Luke mě okamžitě poslal pryč, ale já... špehovala. Neslyšela jsem toho moc, protože mě Luke po pár minutách zahlédl, ale vím, že mluvili o drogách a nějakém Brandonovi," dokončila a já na ni pouze mlčky s pootevřenými ústy zírala.

„Jsi... Jsi si jistá, že to byl Aaron?" ujišťovala jsem se. Věděla jsem, že Aaron a Luke se vždy vzájemně nenáviděli. Navzájem se nemohli vystát, a proto jedna velká část mě nemohla uvěřit, že by spolu dokázali sedět v jedné místnosti, natož spolu mluvit.

Carly souhlasně kývla, „stoprocentně jistá. Přece Aarona znám."

Po chvilce ticha Carly dodala, „myslím, že Luke se do toho nějak zamotal. Nevím, o čem přesně mluvili, ale myslím, že se můj bratr s tím Brandonem zná... možná až moc dobře." Ztěžka jsem polkla. Stačila zmínka jeho jména a mé ruce se automaticky zaťaly v pěst.

„Víš něco víc?" vyzvídala jsem dál. Carly nesouhlasně zakroutila hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí mohla věřit. Přece jenom byla to sestra Luka, který neustále něco tajil. Stejná krev se přece nezapře.

„Vážně?" ujistila jsem se.

„Vážně," řekla věrohodně. Pokusila jsem se o úsměv, a pak se postavila. Už jsem se chystala k odchodu, ale pak jsem se otočila s otázkou, která mě pálila na jazyku.

„Proč jsi mi to řekla, Carly?" zajímala jsem se, „proč zrovna mně?"

Ona jenom pokrčila rameny, zatímco vstala a strčila si ruce do kapes její mikiny. „Nevím,... nejspíš jsem si myslela, že bys to měla vědět. A taky... měla jsem tě docela ráda, když jsi chodila s mým pošahaným bratrem," darovala mi jemný úsměv.

„Děkuju," opětovala jsem jí ho, a pak se konečně vydala k odchodu. Strach se mi naprosto vypařil z těla a já tohle noční děsivé toulání po zapadlých, strašidelných částech města brala jako pouhopouhou procházku.

***

„A ty jí věříš?" zvedl obočí Will. Do úst si strčil nedosmaženou hranolku a zašklebil se nad její nechutnou chutí. Uchechtla jsem se nad grimasou, kterou vytvořil, když do sebe nalil školní džus, který pravděpodobně nechutnal o moc lépe.

Očima jsem přeskenovala školní jídelnu ujišťujíc se, že nás nikdo neposlouchá a já můžu bezstarostně mluvit o mém nočním dobrodružství, za které jsem od Willa dostala hodinové kázání. Jeho starostlivost byla občas přehnaná, ale mě dokázala vždycky potěšit, protože jsem si uvědomila, že existuje někdo, kdo se o mě zajímá a bojí.

„Já nevím," povzdechla jsem si, „na jednu stranu nevidím důvod, proč by mi lhala, ale na tu druhou, je to Lukova sestra." Will kývl hlavou.

„Musím si s ním promluvit," pronesla jsem jistě, na což se Will zamračil. Nemohla jsem to nechat jenom tak plavat. Potřebovala jsem vědět, co měl Luke společného s mým bratrem, i když to bude třeba ta největší stupidita na světě.

„Budu ti dělat společnost," řekl. Tác s jídlem od sebe odsunul o pár centimetrů dál a na místě, které si na jídelním stole udělal, se opřel o lokty.

„To nemusíš," ujistila jsem ho. Nebylo to tak, že bych ho tam nechtěla, ba naopak, prahla jsem po jeho přítomnosti, ale nebyla jsem si jistá, že by to s Willovou společností skončilo dobře. Obávala jsem se, že by mezi ním a Lukem znovu vypukla nějaká nesmyslná rvačka.

„Musím," opáčil, „nechci, abys byla s tím kreténem sama." Rukou si vjel do jeho tmavě hnědých vlasů a párkrát si je prohrábl, pak se na mě usmál.

Nervózně jsem si odkašlala, „a je tady ještě něco," zamumlala jsem. Will zvednul obočí a několikrát si mě přeměřil pohledem, pak se na jeho tváři objevil tázavý výraz.

„Co? Při tvém nebezpečném nočním výletu jsi nezapomněla vykrást banku a teď po tobě pátrá policie? Klidně s tebou uteču, Lizz, ale taky záleží na tom, kolik milionů v tom svém batohu ukrýváš." Zakoulela jsem nad ním očima a tiše se zasmála.

„Asi tě zklamu, ale nemám ani dva dolary," pokrčila jsem rameny.

Hraně si povzdechl, „tak o co teda jde?"

Zkousla jsem si ret, „víš, jak jsem ti říkala o té mé včerejší hádce s rodiči?" Will souhlasně kývl. Jak by na to taky mohl zapomenout, když jsem mu to řekla před půl hodinou. „Problém je v tom, že to bylo fakt vážné. A navíc mě včera v noci nachytali, jak se vkrádám do domu a vznikl z toho další problém a já se můžu snažit sebevíc, ale stejně se jim nikdy nevyhnu a vždy na ně narazím a oni po mně hází nenávistnými pohledy a taky si myslím, že kdyby mě mohli ukamenovat, tak by to nejspíš udělali a-"

„K věci, Lizz," přerušil mě Will.

„Uh... promiň... a tak jsem přemýšlela,... vím, že je to asi blbá otázka vzhledem k tvým rodičům, ale mohla bych u tebe dnes přenocovat?" vychrlila jsem ze sebe.

„Samozřejmě," ušklíbl se, „občas máš vážně šíleně hloupé otázky, Lizz," zakroutil hlavou.

„Ale co tví rodiče?" zeptala jsem se vystrašeně. Bála jsem se s nimi přijít do kontaktu. Stačilo mi, když jsme kolem sebe beze slova procházeli a navzájem se nenáviděli.

„Podle jejich rozhovorů pracují na nějakém novém hodně důležitém projektu, a proto musí být teď v práci od rána do noci. Musí ho mít hotový do dvou dnů, takže předpokládám, že se doma ani nezastaví," odpověděl a mrkl na mě, „má postel už se tě nemůže dočkat." Obrátila jsem oči v sloup, ale cítila jsem, jak se mi do tváře hrne krev a hoří mi líce. Will si toho samozřejmě všimnul a tiše se uchechtnul.

„A co ty?" zajímalo mě.

„Já samozřejmě taky."