Elizabeth

Černé šaty mi splývaly podél mého úzkého těla a při jednom jediném pohledu do zrcadla mi krutě připomínaly důvod, proč je mám na sobě. Opuchlé oči a kruhy pod nimi byly nepřehlédnutelné. Ani jsem se nesnažila je nějak zakrýt, bylo by to zbytečné. Vlasy jsem si vyčesala do neupraveného drdolu, jelikož byly nepřizpůsobivé k tomu, abych je nechala volně spadat podél mých ramen. Rukou jsem si několikrát přejela po áčkovém střihu šatů, a pak se s tichým povzdechem vydala ven z mého pokoje a pryč od děsivého odrazu v zrcadle.

Rodiče stáli v předsíni a trpělivě čekali na můj příchod. Matka mi vrazila do ruky růži a já zamumlala tiché díky, ačkoliv jsem pochybovala, jestli mě vůbec slyšela. Černá barva našeho oblečení ještě zhoršovala panující náladu. Všechno bylo najednou mnohem bolestivější než před tím.

Bez slova jsme vyšli z domu a tiše, pouze za hlasitého a otravného klapání matčiných podpatků, jsme kráčeli na místní hřbitov, kde jsme se měli definitivně rozloučit s mým bratrem. S rodiči jsem za posledních pár dní prohodila nanejvýš tři slova. Navzájem jsme spolu nemluvili a nezajímali se o pocity, které každý z nás cítil. Ani jsme se jeden druhého nesnažili utišit, když mu přišlo úzko a v očích se mu začaly tvořit slzy. Zdálo se, jako by neodešel jenom Aaron, ale i my. Jako by si s ním vzal naše duše a nechal nás tady navzájem se nenávidět.

Od té chvíle co se rodiče museli dostavit na pitevnu a poté do pohřebního ústavu, všechno utichlo. V jejich přítomnosti jsem si začala připadat neviditelná. Ignorovali mě. Nejednou jsem přemýšlela, jestli jsem společně s Aaronem neumřela i já. Ani jednou na mě nepromluvili, mluvili jenom mezi sebou a v okamžiku, kdy zaznamenali mou přítomnost, zmlkli a všechny nás oblilo nepříjemné dusno. Nevěděla jsem, proč se ke mně tak chovají, ale Aaronova smrt mě vzala tak moc, že jsem se o to ani nezajímala a možná byla i trochu ráda, že se se mnou rodiče nesnažili navázat jakoukoliv nesmyslnou konverzaci. Chovali se jako bych neexistovala a mně to jenom vyhovovalo.

Vstoupili jsme na místní hřbitov a mě okamžitě oblil nepříjemný pocit. Do téhle chvíle jsem si vlastně vůbec neuvědomovala, co se bude dít, až teď... když jsem všude kolem viděla náhrobky, jsem pochopila, že tohle je poslední sbohem. Tráva se zelenala, nebe bylo jasně modré, na stromech se utvářely první pupeny. Všechno kolem nabíralo na kráse, jenom tenhle moment nebyl vůbec krásný. Každým krokem blíž k místu, kde bude pochovaný Aaron, jsem zvažovala útěk. Přišlo mi to jako jediná rozumná možnost. Ale nebylo by to ode mě fér. Taky bych toho nejspíš do konce života litovala.

Spatřila jsem Willa, který bez přemýšlení přijal mou nabídku být mou morální oporou. Byla jsem si totiž jistá, že jediné, co budu potřebovat, bude člověk, o kterého se budu moct opřít a který se mě alespoň bude snažit uklidnit. Kdyby to nebylo právě dnes, v téhle chvíli, s největší pravděpodobností bych se zbláznila z toho, jak mu černý oblek s bílou košilí a černou vázankou perfektně sedne a nutí mě z něj nespouštět oči.

Zaslechla jsem, jak tiše pozdravil rodiče, kteří jenom pokývli hlavami, ani se neobtěžovali otevřít ústa. Mně jako pozdrav věnoval vstřícný úsměv, ze všech sil jsem se snažila mu ho opětovat, ale asi bylo pochopitelné, že mé rty ho nedokázaly vytvořit. Ruku obmotal kolem mého pasu, přitáhl si mě k sobě blíž a vlepil mi pusu do vlasů.

Zastavili jsme u vykopaného hrobu a rakve stojící u něj. Zaregistrovala jsem pár lidí patřící do rodiny a také pár Aaronových bývalých spolužáků a kamarádů. Na rozdíl od rodičů jsem se s nimi nevítala. Stála jsem v bezpečné vzdálenosti od hrobu s Willem po mém boku. Všimla jsem si faráře, který něco zašeptal do ucha mé matky a ta souhlasně kývla hlavou. Pochopila jsem, že obřad už začne.

„Sešli jsme se tady, abychom...," a v té chvíli jsem naprosto vypnula. Nevnímala jsem ani jedno slovo a to bylo nejspíš dobře, jelikož jsem nebyla schopna poslouchat cokoliv o mém bratrovi. V levé ruce jsem pevně svírala růži, div jsem ji nezlomila na dvě poloviny. Will mě pevně objímal kolem pasu. Ani mě nenapadlo, jaké to musí být pro něj. Nenapadlo mě, že jeho myšlenky musí určitě směřovat k Tylerovi a že vevnitř musí trpět alespoň z poloviny tak jako já. Chovala jsem se jako ten největší sobec na planetě. Jediné o co jsem se zajímala, bylo, jak co nejdéle zadržet slzy tvořící se mi v očích. Přitiskla jsem k sobě oční víčka, ale po pár sekundách je zase otevřela dokořán.

Pár nejsilnějších mužů se přiblížilo k rakvi a pomalu ji začali spouštět dolů. Z oka mi unikla jedna slza. Hřbetem ruky jsem ji rychle setřela. Snažila jsem se být silná. Předstírala jsem, že jsem silná, i když opak byl pravdou. Aaron byl pryč a tohle bylo naše poslední sbohem.

Rakev byla v zemi a lidé se postupně přibližovali a házeli dovnitř květiny. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, udělala krok dopředu, čímž jsem ztratila Willovu blízkost a dotyk jeho ruky na mém pasu, a po pár sekundách tichého zírání na tmavě hnědou, zdobenou, lesklou rakev, jsem dovnitř vhodila svou růži. Z očí se mi vykutálela další slza, vrátila jsem se k Willovi, který propletl jeho ruku s tou mou a pevně ji stisknul. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a snažila se dívat kamkoliv jen ne na hrob, který už jenom čekal na zakopání od hrobaře. Sledovala jsem ostatní náhrobky a přemýšlela, jak odchod někoho blízkého musel asi bolet ostatní lidi v tomhle městě, státu, kontinentu, planetě. Uvažovala jsem, jak je možné, že tráva tady je tak dokonale zelená, bez jediné nedokonalosti. A v tom... když jsem svůj zrak přemístila na nedaleký kaštan, zaznamenala jsem až moc známou osobu, která nejspíš nechtěla být viděna. Na sobě měl natáhnuté kalhoty tmavé barvy a přes bílé tričko přehozenou černou mikinu. Tmavé vlasy měl neupravené, chaoticky mu stály do všech stran. Nebylo těžké všimnout si jeho hnědých zářících očí. Když jsem si ho od hlavy k patě prohlídla, smutek v mém těle okamžitě vystřídal vztek. Ruku, kterou jsem neměla propletenou s tou Willovou, jsem zaťala v pěst tak moc, až mi zbělely klouby. Zabíjela jsem ho zrakem. Všiml si mého pohledu, který se do něj vpaloval. Pootevřel ústa, přeměřil si mě pohledem, pak se rychle otočil a ještě rychleji zmizel. Silně jsem k sobě semknula čelist. Hromadilo se ve mně čím dál víc rozzlobenosti, zlosti a nenávisti. Najednou jsem ho začala vinit. Vinit za všechno, co se stalo Aaronovi. A i když to nebylo správné, všechno jsem házela na něj. Dala jsem si slib. Slib, který jsem neplánovala porušit. Bude za to pykat. Brandon okusí polevu z dortu, který si sám upekl.

Obřad skončil. Rodiče se rozloučili se všema přítomnýma, a pak jsme se pomalu vydali na cestu domů. Šla jsem ruku v ruce s Willem v bezpečné vzdálenosti od rodičů. Za celou dobu, kterou jsme spolu strávili, jsme si neřekli ani jedno jediné slovo a já se i tak cítila příjemně. Nemuseli jsme mluvit, abychom si rozuměli.

Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli bych mu měla říct o Brandonově přítomnosti na pohřbu, protože bych mu musela vysvětlit všechny maličkosti i nemaličkosti, které se Brandona týkají, a proto jsem si to raději nechala pro sebe, věříc, že mu to řeknu, co nejdříve to půjde.

„Cítíš se alespoň trošičku dobře?" prolomil ticho Will a periferně se na mě podíval. Kousla jsem se do rtu a nejistě kývla hlavou na souhlas.

„A co ty?" Konečně mě napadlo zeptat se Willa i na jeho pocity. „Ty se cítíš dobře?" Po celou dobu jsem si neuvědomovala, jaké to pro něj muselo být, napadlo mě to až na cestě domů.

„Ne," vyletělo z něj naprosto bez přemýšlení. Zastavila jsem, vymanila jsem ruku z jeho sevření, postavila jsem se přímo naproti němu a tázavě se mu zahleděla do jeho zelených očí.

„Všechno tohle mě donutilo až moc přemýšlet. Všechny vzpomínky vyplavaly na povrch a já se zase dokážu jenom naprosto nesnášet," řekl s tichým povzdechem.

„Proč?" zašeptala jsem. Položila jsem mu ruku na rameno. Vyhledávala jsem jeho zrak, který se díval na všechno kolem, ale ne na mně.

Slabě pokrčil rameny, upírajíc pohled na dlážděný chodník. „Nebyl jsem na Tylerově pohřbu. Neměl jsem sílu jít a tak jsem brzy ráno utekl a vrátil se až pozdě večer. Nebyl jsem schopný jít na pohřeb mého vlastního bratra, jehož smrt byla mou vinou. Nenávidím se za to," dokončil roztřeseným hlasem. Konečně se na mě podíval. V očích se mu třpytily slzy.

„Tyler by to pochopil, určitě jo," pronesla jsem jistě, „neobviňoval by tě za to, rozuměl by ti." Will zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Věř mi. Měl tě rád a určitě by tě neobviňoval za něco, na co jsi neměl sílu," snažila jsem se ho přesvědčit. Přiblížila jsem se k němu tak, že se naše těla dotýkala a obmotala kolem něho mé ruce. Dlaní jsem mu třela záda. Ucítila jsem jeho ruce na mých zádech a zavřela jsem oči. Bez jakéhokoliv dalšího slova jsme stáli uprostřed vylidněné ulice v pevném objetí a nechystali se jeden druhého pustit.

Užijte si poslední dva dny prázdnin a v úterý vám přeju hodně sil!