Elizabeth

Sluneční paprsky mi nepříjemně svítily do obličeje. Naštvaně jsem zavrčela, ale oči nechala stále zavřené. Nejspíš proto, že jsem věřila, že znova usnu, třeba jenom na chvíli, na deset krátkých, ubohých minut, které by mi ale do těla vehnaly trochu víc energie, než jsem v sobě měla, nebo spíš neměla. Když jsem si uvědomila, že slunce šimrající mě na tváři a jasné ranní světlo mi už nedovolí znovu se ponořit do říše snů, protřela jsem si ospalé oči a konečně je otevřela. Oslnilo mě zářivé světlo. Z úst mi vyšel neidentifikovatelný zvuk. Posadila jsem se a protáhla si ztuhlé svaly. Cítila jsem se unaveně, ačkoliv jsem včera zalehla už v půl jedenácté. Kyle nám řekl, že bychom to neměli přehánět, protože teprve dnešní noc bude náročná a tak jsme ho s Willem uposlechli a ukončili filmový večer poměrně brzy.

Vylezla jsem z postele, i když nechtěně. Odskočila jsem si do koupelny nacházející se naproti mého pokoje. Odbila jsem si tam rychlou ranní hygienu a vrátila se zpět do mého provizorního pokoje. V celém vrchním patře bylo hrobové ticho, slyšet byly jenom tlumené hlasy z kuchyně. Styděla jsem se, že jsem pravděpodobně největší spáč v tomhle domě, a proto jsem se bleskurychle převlekla do denního úboru, ve kterém se nebojím vyjít do společnosti. Znovu jsem opustila svůj pokoj, ale neudělala jsem ani jeden krok a už jsem zamrzla na místě. Zarazila jsem se nad výhledem, který se mi dostavil. Čelila jsem polonahému, ještě rozespalému Willovi, který se právě chystal vkročit do koupelny. Zaznamenala jsem, že mi daroval malý úsměv, ale to bylo to poslední, co jsem vnímala. Zrak jsem přikovala na jeho odhalenou hruď. Srdce se mi zastavilo. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Bylo to nemožné. A jak jsem po pár nekonečných minutách zaregistrovala, Will se na tom ohromně bavil. Pobaveně se na mě díval. Na rtech už neměl jenom malý úsměv. V jeho očích jsem viděla pobavení. Rozcuchané vlasy mu jenom přidávaly na svůdnosti.

„Dobré ráno," promluvil, když si uvědomil, že z mých úst asi nic nevyjde, neboť jsem zaneprázdněná skenováním jeho odhalené kůže. Po zádech mi přejel mráz kvůli jeho rannímu chrapláku. Nevěděla jsem, co se to se mnou najednou dělo. Vždyť už jsem ho přece jednou bez oblečení viděla,... úplně bez oblečení, ne jako teď, kdy měl dolní partie zahalené černými kraťasy. Chtěla jsem se hanbou propadnout. V té situaci by nic nepopsalo stud, který jsem cítila.

„A-ahoj," vystřelila jsem ze sebe rychle a ještě rychleji zmizela z jeho blízkosti. Nechtěla jsem si ani jen představovat, jak zmatený z mého chování asi musel být. Seběhla jsem dolů po schodech a zamířila si to do kuchyně, odkud jsem stále mohla slyšet hlasy, ani mě nenapadlo přemýšlet, komu asi patří a nezdálo se mi to divné, dokud jsem nezahlédla platinovou blondýnku sedící na jedné z barových židlí. Zastavila jsem se u rámu dveří. Jediné co jsem mohla vidět, byly její dlouhé blond vlasy, jelikož mi byla otočena zády. Nebyla jsem připravena poznat nové lidi. Stále jsem byla v šoku ze setkání s Willem. Pořád jsem mohla cítit, jak mé tváře hoří.

„Lizz," přivítal mě milým hlasem Kyle, který se ujal vaření, „spala jsi dobře? Doufám, že jsme tě neprobudili." Blondýna se najednou otočila a já měla tu možnost si ji prohlídnout od hlavy až k patě. Na obličeji měla nanesenou tunu make-upu, hnědé oči si zvýraznila řasenkou a černými linkami a plné rty měla překryté rudou rtěnkou. Obří výstřih ukazoval její bujné vnady, o kterých jsem na chvíli zapochybovala, jestli jsou vážně pravé.

„Spala jsem skvěle," odpověděla jsem na Kylovu otázku a vyslala jeho směrem úsměv. Opětoval mi ho. Zrakem jsem běhala z Kyla na mě neznámou dívku a čekala na představení. Kylovi trvalo pár dlouhých minut, než to pochopil.

„Uh... asi bych vás měl představit," začal rozpačitě, „Lizz tohle je Nicol, Nicol tohle je Lizz." Nicol. Mírně jsem pozdvihla obočí a znovu se na ni zadívala. Připadalo mi, jako by si mě skenovala pohledem stejně jako já před chvílí ji. Bylo mi to značně nepříjemné, a proto jsem zrak zabořila do země a odmítala se na ni ještě podívat. Znovu ve mně začaly kolovat otázky. Zajímalo mě, kdo je tahle tajemná Nicol. Zajímalo mě to víc než cokoliv jiného.

„Ráda tě poznávám," řekla mi po chvíli, na což jsem jenom kývla hlavou a pokusila se vytvořit alespoň malý náznak úsměvu.

„Snídaně bude za pár minut, Lizz," oznámil mi Kyle. Byla jsem mu vděčná za to, že se takhle snažil zaplnit to ticho, které mezi námi nastalo a bylo tak dusné, že by se dalo krájet.

„Děkuju, ale nebudu," zakroutila jsem hlavou, „dám si jenom jablko," kývla jsem hlavou ke košíku s ovocem stojícímu uprostřed jídelního stolu. Udělala jsem pár kroků a popadla to nejčervenější jablko, které jsem v něm viděla. Kyle zamumlal tiché „dobře."

„Tak to bychom se mohly přesunout do obýváku a možná se líp poznat," navrhla Nicol a já okamžitě souhlasila, jelikož mě čím dál víc zajímalo, kdo to sakra je. Nechaly jsem Kyla samotného a přemístily se do obýváku. Panovalo mezi námi ticho. Čekala jsem, až ho Nicol přeruší, protože jsem nevěděla, o čem bych si s ní měla povídat. Zahryzla jsem se do jablka.

„Takže... těšíš se na večerní párty?" zeptala se mě a zvedla její perfektně upravené obočí. Nejistě jsem přikývla. Nebyla jsem zrovna párty typ, ale nechtěla jsem to před ní přiznávat.

„Bude to na pláži. Přijde hodně lidí, Kylových i mých známých. Bude to něco jako táborák, ale na styl hodně velké oslavy se spoustou lidí, alkoholu a hodně hlasité muziky," popisovala s jasným nadšením ve hlase a já nemohla dělat nic jiného než se usmívat, chroupat jablko a doufat, že to dusno, které mezi námi panovalo, zmizí. „Všechno je to hlavně kvůli Willovi. Kyle si dal se zařizováním záležet. Jsme oba moc rádi, že zase po dlouhé době přijel."

„Znáte se dlouho?" konečně jsem promluvila.

Nicol se pousmála, „osobně jsme se poznali díky Kylovi teprve minulé léto. Trávili jsme spolu hodně času. Vlastně skoro každý den." Kývla jsem hlavou.

„Kyle je můj bratranec," objasnila mi. Překvapilo mě to, jelikož jsem mezi nimi nečekala žádné rodinné pouto. „Znají se s Willem téměř od dětství. Byl nadšený, když se jeho minulá návštěva protáhla na celé léto. Kyle nás seznámil týden od jeho příjezdu a od té doby jsme spolu my tři trávili veškerý čas," mluvila a já jen přikyvovala hlavou. Občas jsem se pousmála, přestože mi nebylo právě do smíchu.

Konverzace mezi námi mi přišla nekonečná. Nicol stále jen mluvila a mluvila. Zaplňovala mě všemi nepodstatnými informacemi a věcmi, které jsem nechtěla slyšet. Byla jsem proto neskutečně ráda, když nás svou přítomností obdaroval Kyle s Willem. Pozorovala jsem Nicol, jejíž rty se roztáhly do obřího úsměvu, když Willa spatřila. Oči se jí rozzářily. Ale z Willovy strany to bylo úplně naopak. Když ji zahlédl, rty mu zůstaly v rovné linii a na tváři měl prázdný výraz.

„Wille!" zaječela Nicol a rychle mu vletěla do náruče. Obmotala kolem něj její dokonale opálené ruce a hlavu zabořila do jeho hrudě. „Tak ráda tě znovu vidím." Píchlo mě u srdce. Will ji neobjal. Ruce nechal svěšené podél těla a čekal, kdy se od něj Nicol konečně odtáhne. Ale to ani tak nezabránilo pocitu, který jsem v sobě pocítila. Žárlivost. Sama sobě jsem nerozuměla.

Když Nicol pochopila, že se jí z jeho strany objetí nedostane, vrátila se zpět na místo. Štěstí z tváře jí ale ani tak nezmizelo. Doslova zářila. A já na ni mohla jenom zírat a cítit v sobě pocit, který bych cítit neměla. A taky jsem si od té chvíle přála, aby zmizela.

***

Nebe se začalo barvit do černa. Kolem šumělo moře, jehož vlny pravidelně narážely na zlatou pláž. Uprostřed plápolal oheň. Z obrovských repráků duněla hlasitá hudba. Obrovské množství lidí si právě užívalo Kylem zorganizovanou párty. Hned jakmile jsme vkročili na pláž, cesty nás všech se rozdělily a já zůstala sama jako kůl v plotě, jelikož jsem nikoho neznala a byla jsem až moc stydlivá na to, abych se s někým jen tak dala do řeči.

Do kelímku jsem si nalila trochu piva z pípy a postavila jsem se stranou tak, abych nikomu nezavazela v tančení a bavení se. Se zaujetím jsem pozorovala místo, které bylo vyhrazené pro tančení, a čekala na prvního opilce, který začne předvádět bláznivé taneční kreace, které mě příjemně pobaví. Ničeho takového jsem se ale nedočkala. Nejspíš to bylo i proto, že jsem pohledem neustále vyhledávala Nicol a pozorovala každý její krok. Její přítomnost mě jednoduše znervózňovala. Když se začala vybavovat s Willem, byla jsem si jistá, že od nich zrak už neodtrhnu. Mluvili spolu, smáli se a já se nemohla zbavit toho pocitu, který ve mně byl, ba naopak, čím dál tím víc se rozrůstal. Zdálo se, jako by jejich rozhovor probíhal úplně jinak, než když se ráno poprvé setkali v obýváku. Sváděla jsem to na to, že teď mohli být sami, neměli v nebezpečné blízkosti známé lidi, kteří se zajímají. Konečně si mohli promluvit o samotě a všechno perfektně prodiskutovat. Neustále se smáli, úsměvy ze rtů jim po celou dobu rozhovoru nezmizely. Pak se najednou pohnuli z místa a za pár chvil už jsem je zahlédla mezi tancujícími.

Ke rtům jsem si přiložila plastový kelímek a vypila celý jeho obsah na ex. Pak jsem vypila další a další a skončila jsem až tehdy, když jsem v sobě ucítila alkohol. Popadl mě amok. Přestala jsem se kontrolovat. Prázdný kelímek jsem naštvaně skrčila a odhodila. Zaposlouchala jsem se do beatů muziky a skončila jsem na takzvaném tanečním parketu. Vypustila jsem z hlavy naprosto všechno. Byla jsem tady jenom já a muzika. Konečně jsem se začala bavit. Smála jsem se ani jsem sama nevěděla čemu. Bavila jsem se a nehodlala jsem přestat. Svíjela jsem se v rytmu hudby a zahodila jsem všechny starosti. Z ničeho nic jsem se ani nebála komunikovat s neznámými lidmi..., teda pokud se tančení s cizím klukem dá nazývat komunikací. Jeho silné ruce mě držely za boky. Zavřela jsem oči a představovala si místo tohohle svalnatého blonďáka někoho úplně jiného. Někoho kvůli komu jsem do sebe nalila pár, nutno podotknout neplných, kelímků piv. Ztratila jsem všechny zábrany.

„Ty nejsi odtud, že?" zašeptal mi onen neznámý kluk do ucha.

„Ne," odpověděla jsem jednoduše. Nechtěla jsem mluvit, chtěla jsem pouze tančit.

„Věděl jsem to," promluvil znovu. Jeho rty se téměř dotýkaly mého ucha. „Někoho takového bych si určitě pamatoval." Nejspíš bych za takový kompliment měla být ráda, ale já ho vůbec nevnímala. Každé jeho slovo letělo jedním uchem tam, druhým ven. Soustředila jsem se jenom na hudbu. On, i všechno ostatní mi bylo naprosto ukradené. Připadala jsem si, jako bych byla ve snu, v realitě bych totiž nic z tohohle neudělala. Nebyla jsem to já a moc dobře jsem to věděla, ale neplánovala jsem přestat. Cítila jsem se dobře. Tak dobře jak už dlouho ne. Vypnula jsem, odvázala jsem se a přesně to jsem potřebovala ze všeho nejvíc. Vzpamatovala jsem se až tehdy, když se kolem mého zápěstí obmotala silná, pevná ruka a odtáhla mě od mého tanečníka i celého tanečního prostoru.

„Co to děláš?" pronesl rozzuřeně mně moc dobře známý člověk.

Trhnutím jsem vyprostila mou ruku z jeho pevného až bolestivého stisku, „co ty děláš?!" pronesla jsem úplně stejným tónem jako on. Několikrát jsem ho probodla pohledem. On se může bavit a já ne? On si může užívat s Nicol a já nemůžu jen tak nesmyslně tančit?

„Zachraňuju tě," odpověděl ještě stále nazlobeně, „nechci, abys ráno litovala věcí, které bys za normálního stavu neudělala."

„Normálního stavu?" zopakovala jsem po něm a zkřížila ruce na prsou.

„Jsi opilá," pronesl už téměř klidným hlasem. Jeho zelené oči se do mě vpíjely. Snažila jsem se do nich nedívat. Určitě by mě jeho pohledem obměkčil ani bych nevěděla jak.

„Nejsem," oponovala jsem. Nebyla jsem opilá. Ta troška alkoholu, kterou jsem vypila, jenom povzbudila mou náladu.

„Jdeme domů," kývl hlavou k nedalekému domu, který se na těchhle pár dní stal naším bydlištěm, „musíš se vyspat." Jeho starostlivost mi lezla krkem.

„Nejdu. Chci znovu tančit," argumentovala jsem. Už jsem se chystala odejít, ale jeho ruka se znovu obmotala kolem mého zápěstí. Snažila jsem se z ní vyprostit, ale jeho stisk byl tak pevný, že to bylo nemožné.

„Jsi opilá, Lizz," zopakoval, „pojď." Nehybně jsem stála a nechystala se pohnout. Byla jsem si jistá, že mě nedonutí. Slyšela jsem tichý povzdech, který vyšel z jeho úst. Pustil mé zápěstí a já se zaradovala, že povolil a nechá mě jít, ale Will měl jiné plány. Mírně se sehnul, obmotal ruce kolem mého pasu a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor. Leknutím jsem vyjekla.

„Pust mě," zakřičela jsem a pěstmi jsem mu mlátila do zad. Nic to s ním nedělalo. Dal se do kroku. Nevnímal můj křik, pěsti, nic. Šel se mnou tak ladně, jako bych nevážila ani gram.

„Williame!" křičela jsem, „dej mě dolů." Nemělo to cenu. Všechno mé snažení přišlo nazmar. Will nezastavil a ani mě nespustil zpět na zem. Přibližovali jsme se k domu a já to vzdala. Už jsem nadále nekřičela, ani si nevybíjela zlost na jeho zádech.

Otevřel vchodové dveře. Doufala jsem, že mě postaví zpět na zem už v předsíni, ale on mě místo toho nesl až k mému pokoji. Když jsme stoupali po schodech, nejednou jsem pomyslela na to, že mě nějakým omylem upustí a já si zlámu vaz. Ale Will mě držel pevně. Na zem mě postavil přímo u dveří do mého pokoje. Na rtech se mu pohrával úsměv z úspěchu.

Přimhouřila jsem oči a pronesla, „nesnáším tě." Nemyslela jsem to vážně,... v tom momentu jsem vlastně vůbec nemyslela. „Chtěla jsem se jenom bavit,... pro jednou. Ty ses bavil s Nicol, tak proč jsem se nemohla bavit já?!"

„Takže ty jsi žárlila?" pronesl užasle a vítězoslavně se usmál.

Zakroutila jsem hlavou, „nežárlila jsem. Jen jsem se chtěla bavit."

„Žárlila jsi na Nicol?" nevěřícně zvedl obočí a přeměřil si mě pohledem. Povzdechla jsem si.

„Nežárlila jsem," zopakovala jsem. Věděla jsem, že v mém hlase určitě pozná lež a nebude to pro něj ani tak těžké.

„Ale proč?" zeptal se, jako by naprosto přeslechl mou předešlou větu. Vzdala jsem to. Nemělo smysl mluvit lži, když Willovi stačil jeden jediný pohled do mých očí na to, aby poznal pravdu. Měl mě přečtenou jako knihu a právě proto mi vadilo, že já jeho ne.

„Všimnul sis, jak se na tebe dívá? Viděl jsi ten pohled v jejích očích? Je zatraceně jasné, že se jí líbíš," odpověděla jsem popravdě. Užíralo mě to celý večer a teď jsem to konečně mohla vyřknout nahlas. Will si jenom tiše povzdechl. Sklopil hlavu a párkrát si prohrábl tmavě hnědé vlasy.

„Mluvila o tobě s takovým nadšením, jako kdybys byl střed jejího vesmíru, jako kdybys... jí patřil," zašeptala jsem, „co jsi s ní v létě měl, Wille? Ale popravdě." Willova ústa opustil další povzdech. Zvednul hlavu a znovu se na mě podíval. V očích neměl nic, zase naprosté prázdno. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem, že z něj nedokážu vyčíst ani jednu zpropadenou emoci.

„Nic," zamumlal, „vůbec nic."

„Jak ti můžu věřit?" zeptala jsem se s povzdechem ve hlase. Nevěřila jsem tomu, že 'nic' je pravdivá odpověď.

„Nemělo by tě to zajímat," řekl ostře, „nechodíme spolu." Těmihle slovy mi bodl nůž do srdce. Bolelo to.

„Přesně jako ty ses neměl zajímat o to, že jsem tančila s nějakým klukem," opáčila jsem, „co jsi s ní měl?"

Will naštvaně zavrčel. Dlaně stisknul v pěst. Tímhle mi dal jasně najevo, že je naštvaný, víc než naštvaný. „Nic!" vykřikl, „jenom jednu debilní pusu. Stačí?! Jedna zatracená pusa, která vůbec nic neznamenala! Vím, že se jí líbím, sakra! Vím, že mě chce! Vím, že se o mě neustále snaží! Ale co mám udělat?! Snažil jsem se jí domluvit. Nespočetněkrát jsem jí říkal, že naše city nejsou oboustranné. Bylo to zbytečné," dokončil už trochu klidnějším hlasem. Mlčky jsem ho sledovala. Neodvažovala jsem se promluvit.

„Už mě nebaví jí milionkrát opakovat, že se mi nelíbí, že k ní necítím to, co ona ke mně, že jediný, kdo se mi líbí, jsi ty. Jsem z toho unavený! A pokud nevěříš ani tomuhle, pak vážně nevím, co chceš slyšet," dokončil, otočil se na patě a s hlasitým třísknutím dveří se zavřel v jeho pokoji. Stála jsem tam jako opařená. V hlavě jsem si přehrávala všechno, co mi řekl. Jediný, kdo se mi líbí, jsi ty. Na těle mi naskákala husí kůže. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat.