William

Snažil jsem se neposlouchat nepříjemný hlas Luka, který jako každou angličtinu ustavičně mluvil a očividně se nechystal zavřít pusu a zmlknout. Zrak jsem měl připevněný na nástěnných hodinách a pokoušel jsem se zmanipulovat ručičky a popohnat je dopředu... neúspěšně. V uších mi neustále zněl Lukův hlas a já ho chtě nechtě musel poslouchat. Přemístil jsem na něj pohled a vyslal jeho směrem nejeden pálivý pohled. Doufal jsem, že si toho alespoň jednou všimnul a rozpoznal tu nenávist jasně viditelnou na mé tváři. Občas se na mě podíval a zlověstně se usmál, já nepohnul ani jedním mimickým svalem, udržoval jsem si pokerový obličej. Přimhouřil jsem oči a propaloval ho pohledem. Studenti shromáždění kolem něj ho pozorovali s úsměvy na tvářích a učitel přehlížel, že se hlasitě baví a smějí, místo toho zíral do monitoru počítače a zběsile jezdil prsty po klávesnici.

''Je to dě*ka,'' zaslechl jsem, nespouštěl jsem z něj pohled, ačkoliv mě kvůli jeho dokonalé tvářičce svrběla ruka. ''Spal jsem s ní nespočetněkrát... ona vlastně spala skoro s každým... i s ním...,'' kývl hlavou ke mně. Přistály na mně pohledy všech posluchačů, včetně Luka - vypravěče, nechápavě jsem zvednul obočí. ''Že mám pravdu?'' ušklíbl se Luke. Rostla ve mně zmatenost a můj nechápavý obličej to jenom utvrzoval.

Luke vstal, jeho pohled byl stále upřený na mně. Ladnými kroky se ke mně přibližoval, posadil se do volné lavice přede mnou a na židli se natočil tak, aby na mě dobře viděl. Nakrčil jsem nos, když jsem zacítil jeho silnou, nepříjemnou kolínskou.

''Taky jsi s ní spal, že ano?'' vyptával se, ale já jsem stále nechápal, o čem mluví. ''Nemusíš se stydět, nebyl jsi jediný, dává každému.'' Prohrábl si jeho blonďaté, nagelované vlasy. Oči většiny lidí ve třídě byly připevněné na nás dvou, jako by každý chtěl vědět, o čem vedeme rozhovor - a já jsem to taky vlastně toužil vědět.

''Vždy vypadá tak strašně nevinně, ale to je jenom maska. Taky u tebe tak strašně ječela a vzdychala? U mě jo... přímo neuvěřitelně. Miluje to tvrdě,... když nad ní máš moc,'' pokračoval, přestože moc dobře věděl, že nemám páru, o čem mluví. ''Tak schválně kolikrát jsi jí měl možnost opích*t? Dvakrát? Pětkrát?''

''O čem to kur*a mluvíš?!'' naštvaně jsem přecenil mezi zuby. S přimhouřenýma očima jsem do něj propaloval díru... alespoň jsem se o to pokoušel.

Luke se široce usmál, mohl jsem zahlédnout horní část jeho perfektně bílých zubů. Chvíli na mě jen mlčky zíral stále s tím pitomým, hrůzu nahánějícím úsměvem, ale pak konečně promluvil. ''O Elizabeth. Elizabeth Winterové.'' Ztěžka jsem polkl. Zmatený výraz nahradil zděšený a Luke s tím byl nejspíše velice spokojený. Vyschlo mi v krku. Ničemu jsem nerozuměl. Rostla ve mně zlost, ale dusil jsem ji v sobě. Pouze jsem stisknul dlaně v pěst. Nevěřil jsem jeho slovům, nevěřil jsem tomu, protože mu z očí srší faleš a na tváři má vepsané slovo 'lhář', ale i tak jsem ze sebe nedokázal dostat ani jedno smysluplné slovo.

***

Hned jakmile skončila hodina, zamířil jsem si to k Lizziné skříňce. Vyndávala učebnice z kabelky a skládala je dovnitř.

''Jak moc znáš Luka?'' vystartoval jsem na ni ještě předtím, než si mě vůbec stihla všimnout. Rychle se otočila.

''Taky tě zdravím,'' darovala mi malý úsměv, který jsem ji ale neopětoval. Dělala, jako by vůbec neslyšela mou předešlou otázku.

''Jak moc znáš Luka?'' zopakoval jsem rozzuřeněji než předtím. Ztrácel jsem trpělivost. ''Odpověz!''

Zarazila se. Tupě na mě zírala a to mi jako odpověď stačilo. ''Spala jsi s ním, že?'' V žilách mi pulzovala krev. Sklonila hlavu a zadívala se na zem. Její prsty si nervózně pohrávaly s přezkou kabelky. Pak zvedla hlavu a podívala se na mě s prázdným výrazem ve tváři.

''Nějaký čas jsem s ním chodila,'' zamumlala tiše, ale já to moc dobře slyšel. Začal jsem ztěžka dýchat. Nedokázal jsem ani popsat, jak jsem byl v té chvíli rozzuřený. ''Proč se mě na to ptáš?'' Neodpověděl jsem jí, místo toho jsem zaťal dlaně pevněji, stisknul jsem k sobě čelist a dal jsem se do kroku.

''Wille!'' slyšel jsem jí za sebou zakřičet, ale neobtěžoval jsem se otočit. Rychlým krokem jsem se blížil k východu školy. Rozrazil jsem dveře a vyšel jsem ven. Rozhlížel jsem se kolem ve snaze najít známou tvář. Skenoval jsem si každého studenta, který se nacházel venku před školou, když v tom jsem konečně zastavil pohledem na něm. Bez přemýšlení jsem se k němu vydal. Seskákal jsem schody a mířil přímo k němu a partě studentů, kteří ho obkličovali.

''Hej!'' zakřičel jsem, na což se na mě pár lidí otočilo, ale on ne. ''Hej! Millewarde!'' zakřičel jsem znovu, tentokrát jsem si už upoutal jeho pozornost. Vykouknul ven z davu. Když mě zahlédl, vítězoslavně se usmál a zkřížil ruce na prsou.

''Přiznala ti, že jsem s ní šuk*l, že?!'' uchechtl se, což do mě nahnalo ještě více hněvu. Dělilo mě od něj jenom pár kroků, které jsem okamžitě zdolal. Luke si mě přeměřil od shora dolů, na rtech se mu stále pohrával úsměv.

''Hajzle,'' zamumlal jsem a pěstí jsem vystřelil nahoru, vrazil jsem mu do pravé strany tváře tak tvrdě, že se mu mírně pootočila hlava. Úsměv z jeho tváře okamžitě zmizel. Dotknul se zraněného místa a zasyčel bolestí.

''To jsi neměl dělat,'' zakroutil hlavou. A takhle to začalo. Vrátil mi ránu. Vytvořil se kolem nás kruh zvědavých studentů. Všichni na nás zírali a čekali, kdo daruje další úder. Byl to Luke. Pěstí mi vrazil do čelisti tak silně, až jsem se zapotácel. Využil toho. Vrazil mi další a já se setkal s tvrdou zemí. Zacítil jsem silný kopanec do břicha. Bolestně jsem přimhouřil oči. Neplánoval jsem se jenom tak lehce vzdát. Viděl jsem, jak si na mě chce sednout a převzít tím nade mnou všechnu kontrolu, a proto jsem se zhluboka nadechl a bleskurychle se vymrštil nahoru. Nohu jsem vykopl do jeho rozkroku. Z úst mu vyletělo pár nadávek, když se svalil na zem s dlaněmi položenými v jeho mezinoží. Sám pro sebe jsem se usmál. V ústech jsem ucítil teplou tekutinu. Už jsem si chtěl kleknout nad Luka a zničit mu ten jeho perfektní obličej, když v tom jsem v davu studentů zahlédl Lizz. Všimnul jsem si, jak něco křičela, ale nic jsem neslyšel, soustředil jsem se jenom na boj mezi mnou a Lukem. Odtrhnul jsem od ní pohled a rychle si kleknul nad Luka. Pěstmi jsem mu párkrát vrazil do obličeje. Z úst mu vycházely jenom bolestné steny. Z nosu mu tekl proud krve. Musel jsem se hodně ovládat, abych vůbec přestal. Naposled jsem mu vrazil a postavil se na nohy. Luke stále ležel na zemi. Očima mě pozoroval.

''Kreténe,'' řekl jsem. Podíval jsem se na místo, kde ještě před chvíli stála Lizz, ale tentokrát tam už nebyla. Snažil jsem se ji očima najít, ale nikde po ní nebylo ani stopy. Sám pro sebe jsem si zamumlal pár sprostých slov. Prodral jsem se davem studentů, kteří se ještě stále nechystali odejít, a uháněl jsem k autu.

Nastoupil jsem dovnitř, nastartoval jsem a rychle šlápnul na plyn. Ani jsem se neobtěžoval připoutat. Věděl jsem, že určitě nedodržuju předpisy a překračuju povolenou rychlost, ale i tak jsem neplánoval zpomalit, ba naopak ještě jsem zrychlil. Zastavil jsem až před domem Lizziných rodičů. Vyskočil jsem ven z auta a s hlasitým prasknutím za sebou zabouchnul dveře. Po úzkém chodníčku jsem přišel až k jejich vchodovým dveřím. Stisknul jsem zvonek a čekal. Nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu. Po pár pro mě nekonečných sekundách se dveře konečně otevřely dokořán. Stála v nich Lizz. Přeměřila si mě pohledem a vytvořila ten nejzklamanější výraz, jaký jsem kdy v životě viděl a teprve tehdy jsem doopravdy zalitoval toho, co jsem udělal. V hlavě jsem měl prázdno. Najednou jsem vůbec nevěděl co říct.

''Co tady chceš?'' vyštěkla po mně. Opírala se o dveře a já ani nečekal, že by se mě vůbec chystala pustit dovnitř.

Chtěl jsem si prohrábnout vlasy, ale oči mi přistály na mých červených, zakrvácených kloubech na ruce. Stisknul jsem k sobě dlaň a útrpně přimhouřil oči.

''Neměl jsi ho tak zmlátit,'' řekla a zakroutila hlavou, ''neměl jsi ho vůbec zmlátit! Co tě to vůbec popadlo sakra?!''

''Zasloužil si to,'' argumentoval jsem.

Lizz zkřížila ruce na prsou, ''vážně? Co udělal tak hrozného, že si zasloužil být zbitý jako pes?!''

''Nevedl o tobě zrovna nejpěknější řeči, aby si zasloužil tvé zastávání,'' vyčetl jsem jí, ''měla jsi mi říct, že jsi s ním chodila.''

''Takže nakonec je to má vina?'' vykulila oči.

''To jsem neřekl,'' zamumlal jsem. Tiše jsem si povzdechl.

''Krvácíš,'' zkonstatovala. Prsty jsem si šáhnul pod nos, ze kterého mi ještě stále tekla krev. Hřbetem ruky jsem si ji setřel a bolestně sykl, když jsem se nechtěně dotknul rozseknutého rtu.

''Pojď dovnitř,'' řekla Lizz a otevřela dveře dokořán. Pokusil jsem se vytvořit alespoň malý úsměv. Vstoupil jsem dovnitř a zul si boty. Následoval jsem Lizz do jejich obývacího pokoje. Posadil jsem se na prostornou pohovku. Pohledem jsem skenoval celou místnost. Nábytek byl zbarvený do tmavě hnědé barvy. Pod skleněným konferenčním stolkem ležel oranžový koberec. Nechyběla tady ani plazmová televize zavěšená na bílé stěně.

''Bude to štípat.'' Nestihl jsem se ani zorientovat a Lizz už mi na zraněná místa na tváři pokládala vatu namočenou v peroxidu. Vytvořil jsem bolestnou grimasu. Stisknul jsem k sobě oční víčka, nakrčil jsem nos a pootevřel jsem rty, ze kterých mi občas vyjela nadávka.

''Uvědomuješ si vůbec, že vás mohl někdo vidět?'' vyčítala mi Lizz, zatímco se snažila navlhčeným kapesníkem smýt zaschlou krev. ''Mohli by tě klidně i vyloučit.''

''Nikdo nás neviděl,'' řekl jsem jistě a zaklonil jsem hlavu. Poznal jsem, že mi nevěřila, ale já si byl jistý. Kromě spolužáků a ostatních studentů nikdo neměl možnost nás vidět.

''Budeš mít obří monokl, nehledě na ten děsivě rozseknutý ret, bouli na čele a pár škrábanců na líci,'' řekla jako by nic, ''ukaž mi ruku.'' Po chvilkovém zaváhání jsem mou dlaň položil na tu její. Projela mnou vlna tepla, sevřel se mi žaludek. Lizz se dívala na mé krvavé klouby, zamračila se a setřela mi z nich krev. Díval jsem se na její soustředěnou tvář a sám pro sebe se usmíval. Pak mi na hřbet ruky položila zmražený hrášek. Nechápal jsem, kdy stihla sehnat všechny tyhle věci, ale neplánoval jsem se jí na to zeptat a dále se tím zabývat. Mou ruku jsem stále nechával položenou na té její, i když jsem na ní měl ledový hrášek, který mě příjemně chladil. Nepřestával jsem na ni zírat.

''Děkuju,'' řekl jsem nejvděčněji, jak jsem jen mohl a díky tomu jsem si od ní vysloužil úsměv, který mě zahřál u srdce.