Procházela jsem kolem obchodů s knihami a s hudebninami, jídelen a kin, ale nikde to nevypadalo, že by se tam dala koupit kouzelnická hůlka nebo cínový kotlík. Byla to jen úplně obyčejná ulice plná obyčejných lidí. Existovaly doopravdy obchody, kde by se prodávaly knihy zaklínadel a létající košťata? Nebyl to jen nějaký hloupý žert? 

Najednou, ani nevím jak, jsem se ocitla před budovou, která vypadala zcela odlišně. Stála jsem před malým, špinavě vyhlížejícím hostincem, který měl před vchodem pověšený kotlík s dírou. ,,Hostinec u Děravého kotle," zamumlala jsem. Nápis byl už seškrábaný a tak se dal stěží přečíst.

Lidé, kteří spěchali kolem, o ni ani okem nezavadili. Že by ji neviděli? Vždy jen sklouzli pohledem z velkého obchodu s domácími k prodejně knih na protější straně, jakoby tuto budovu zcela nevnímali.  

,,No to se mi snad jen zdá!" uslyšela jsem někde za sebou vrčivý, mužský hlas. Otočila jsem se na podpatku a uviděla starého, obtloustlého muže s holí a umělou nohou. Místo levého oka měl na řemeni připevněné plastové. Není se čemu divit, táhla se mu tam pod ním dlouhá jizva. Jedno obočí měl hustší než druhé a zrzavé vlasy mu padaly do tváře. Na sobě měl těžký, světlý kabát, podpíral se o svou velkou hůl a divoce při tom koulel umělým okem.

,,Promiňte, mluvíte na mě?" rychle jsem se rozhlédla, zda vedle mě nestojí někdo jiný, ke komu by mohl mluvit.

,,Samozřejmě, že mluvim na tebe! Kde ses tu sakra vzala, Snapeová?!" zavrčel netrpělivě. 

,,S někým jste si mě musel splést, já se jmenuji Ruby Daltonová.." zablekotala jsem zmateně.

,,Nemluv hlouposti!" vyštěkl.

,,Aha, tobě už přišel dopis?" štěkl po chvíli znova a kouknul po obálce, kterou jsem držela v ruce. 

,,A-ano..??" 

,,Tak pojď, pošlu sovu do Bradavic za tebe a dojdem ke Grigottovým," zamručel a drsně mě chytil pod paží. Nezbylo mi nic jiného, než ho následovat. ,,Máš štěstí, že mam zvláštní oprávnění, otevírat cizí trezory ty malá uličnice!" mumlal si sám pro sebe a rozhlížel se plastovým okem všude kolem.

,,Ale kdo jste?" zeptala jsem se zmateně a začala se bát, jestli to není nějaký úchyl. Neodpověděl a místo toho mě vtáhl dovnitř té podivné hospody. Zamručel něco na pozdrav výčepnímu a prošel na druhou stranu. Před námi se objevila cihlová zeď.

,,A co teď?" zeptala jsem se, když jsme pořád jen stáli před cihlovou zdí.

Namísto odpovědi vytáhl dřevěnou hůlku a poklepal jí na některé cihly. Než jsem stačila cokoli namítnout, zeď se začala nadouvat a mizet, až se v ní objevil otvor, kterým by se dalo projít. Beze slova jím prošel a já se octla v široké ulici lemované stovkou krámků.

 Před nejbližším z nich se v slunečním svitu před námi blyštila hromada kotlíků. Kotlíky všech velikostí - měděné, mosazné, cínové, stříbrné - samomíchací - skládací, stálo na tabulce, která nade mnou visela. Vedle byly další krámky - létající košťata, zakázané potvory a netvoři, sady pro kouzelné lékárníky, Krucánky a Kaňoury.... 

 Hýřilo to tu všemi barvami. Bylo to velkolepé.