Zdvihla jsem ho a chvilku na něj valila oči. Za celý život mi nikdy nikdo nenapsal, kdo by mi taky mohl psát? Neměla jsem přátele, kromě Lyry, která však bydlela o ulici dál a tak mi psát nepotřebovala, žádné jiné příbuzné a.. Pokud vím, vždy jsem všechny knihy a učebnice do místní knihovny vracela. Poctivě. 

Třímala jsem ho v rukou a dokonce se několikrát štípla, zda to není sen, nicméně tu stále byl, s adresou napsanou tak přesně, že to omyl vůbec být nemohl.

Slečna                                                                                                                                     Ruby Daltonová  

 (maličký pokojík na místě spíže)      

                                                                                                                                                 Hlavní Ulice 8                                                                                                                          Drbálkov 

Greasby

Obálka z nažloutlého, voňavého pergamenu byla na omak tlustá a těžká a až překvapivě přesná adresa byla napsána smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce však nebyla žádná poštovní známka. Roztřesenou rukou jsem dopis obrátila a spatřila rudou, voskovou pečeť. Byl na ní vyobrazený erb: velké písmeno H se tkvělo uprostřed a okolo byli lev, orel, jezevec a had.

,,Tak pohni sebou, Magpie!"  křikla teta Francesca z kuchyně. Vrátila jsem se zpět a dala poštu tetě na linku. Oči jsem měla stále upřené na dopis. Najednou jsem uslyšela rachotit klíče v zámku. To se strýc nejspíš vracel z práce.

,,Ahoj Francesco, miláčku, jsem doma!" oznámil strýc Alorn, zul si boty a přišel do kuchyně svou choť líbnout na tvář.

,,Lurel si v Řecku zlomila ruku.. A přišlo vyúčtování." odfrkla si teta Francesca a opřela se o kuchyňskou linku. 

,,A heleme se! Co to máš v rukou??" zahuhlal strýc Alorn a vytrhl mi dopis z ruky. ,,Ten je můj!! Dej mi ho!!" Bylo však pozdě. Strýc rozlepil obálku a prolétl ji očima. Následně příšerně zbledl a teta, co mu koukala přes rameno také. Vypoulil oči a zhnuseně a zděšeně zároveň mi mrskl dopis na zem. ,,A je to tady," špitla teta Francesca. ,,Co budeme dělat, Alorne?"

,,Necháme jí, ať si poradí sama," ušklíbl se Alorn. ,, Aspoň nám už konečně zmizí z očí!"

Nechápala jsem, o čem mluví. Opatrně jsem zvedla dopis ze země a zaujatě ho začala číst.

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH

Ředitel: Albus Brumbál                                                                                                                                                        (nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar, Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější Hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)

Vážená slečno Varesová,                                                                                                                                                     s potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagallová                                                                                                                                                       zástupkyně ředitele

,,Vy- v-vy jste to věděli?" vysoukala jsem ze sebe jen. V hlavě mi vybuchlo tornádo. Nevěděla jsem, co na to říct. ,,Věděli jste, že jsem čarodějka?" hlesla jsem.

,,Věděli!" vypískla pobouřeně teta Francesca. ,,Samozřejmě, že jsme to věděli! A jak by ne, když jsem jediná z naší rodiny - jak tomu ti odporní kouzelníčci říkají- Mudla! Jediná z naší rodiny jsem neměla to ,,nadání'' !! A všichni byli taky takoví, i ta tvá odporná matka!! Dostala úplně stejný dopis jako mí bratři a sestry a jela do toho - toho.. cirkusu! Doma se objevila jen o prazdninách a všichni nosili kapsy plné žab a z čajových šálků dělali potkany! Ale pak se pomátla a - a přidala se k nějakýmu blbečkovi s černým pláštěm - A BEZ NOSU!!!" 

Zarazila se jen aby se nadechla, avšak já ji přerušila. ,,A to jste mi nikdy nic neřekli? Celou tu dobu, jedenáct let, jste mě nechali šikanovat - a věděli tohle?" zašeptala jsem a po tváři se mi začaly koulet slzy.

Oba dva na mě vyjeveně zírali, tak jsem se sebrala a utekla nahoru do pokoje. Rozsvítila jsem malou stolní lampu, popadla jsem svůj školní batoh. Nechtěla jsem tu být ani o sekundu déle. Měla jsem naději na lepší život.. 

Dala jsem do batohu dopis, nějaké peníze, které jsem měla, mikinu a naposledy se podívala na svůj pokoj. Byla tu jen stará matrace, deka, pár mých věcí, lampička a poličky s marmeládami, lahvemi piv a stohy česneku. Nic jiného se sem ani nevešlo. 

Náhle jsem si uvědomila, že jsem vůbec nevěděla kam jít. Jedno bylo ale jisté - chtěla jsem být kdekoli jinde, jen ne tady. 

Hřbetem ruky jsem si setřela slzu a zhasla světlo...