Před mašinou nás uvítal muž doslova jako hora. Měl hnědý plnovous a husté dlouhé vlasy. Na hlavě se mu už sice trochu rýsovala lysina, ale dobře to skrýval. Sem tam měl vousy již protkané šedinami. Představil se jako Rubeus Hagrid. Dovedl nás k malým loďkám, studenti tam seděli   vždy po třech nebo po čtyřech. 

Já byla v loďce s Casparem, onou protivnou zrzkou a klukem, co se představil jako Finnley. Zanedlouho se zpoza houštin vynořil dech beroucí hrad. Osvětloval ho měsíc ve všech oknech se svítilo. ,,Páni," vydechla jsem. Všichni na hrad zvědavě ukazovali a sdělovali si, jak je nádherný. Jen starší žáci seděli v loďkách jako holubi na drátě a naparovali se, že to už všechno znají.

Hagrid nás dovedl k mohutné bráně hradu, třikrát na ni zaklepal svou rukou velikou jako lopata. Zanedlouho se brána otevřela a všichni se začali tlačit dovnitř. Na mohutném mramorovém schodišti stála postarší žena se špičatým kloboukem a smaragdovým hábitem. Na orlím nose jí seděly maličkaté čtvercové brýle a svým ostřížím zrakem si prohlížela okolí. Když se pohledem zastavila na mně, přeběhl mi mráz po zádech.

,,Dobrý večer, mé jméno je profesorka McGonagallová. Zanedlouho se společně dostavíme do Velké síně, kde bude probíhat slavností večeře k zahájení nového školního roku. Ještě než tak ale učiníme, budete rozřazeni do jednotlivých kolejí. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel." Poslední kolej vyslovila se značnou dávkou ostražitosti. Nakrčila jsem obočí.

 ,,Tyto koleje budou po zbytek vaší studijní doby něco jako vaše rodina. Vždy, když učiníte něco dobrého, získáte pro svou kolej body. Když naopak porušíte školní řád, o body přijdete." 

Poté otevřela dveře, které měla za sebou. Vstoupili jsme. Okamžitě mě ohromila majestátnost síně. Po mé levici i pravici se táhly dvě řady jídelních stolů. Před námi seděli u svého vyvýšeného stolu profesoři. Před nimi se tyčil zlatý pult ve tvaru sovy s rozepjatými křídly. Místo stropu se zde táhlo noční nebe a ve vzduchu létaly svíčky. Bylo to ohromující. Na zdech visely prapory se znaky a barvami kolejí.

Nově příchozí žáci se shromáždili před stoličku, na níž byl položen hnědý, kožený a asi velmi starý klobouk. U zlatého pultu se najednou objevil muž s dlouhým bílým plnovousem, do červena lazeným hábitem a špičatou čapkou. Usoudila jsem, že to je nejspíš Albus Brumbál, ředitel školy. Jediným mávnutím ruky si zjednal ticho.

,,Vítejte!" vykřikl mohutným hlasem. ,,Přichází další školní rok a s ním i několik změn. Především vám chci oznámit, že profesorka Sinistra se vrátí na post profesorky astronomie," usmál se Brumbál a odmlčel se, aby mohli studenti zatleskat vstávající profesorce. ,,Dále trochu nepříjemnější záležitost. Pan školník Argus Filch varuje, že všem studentům je po setmění zakázáno ocitat se mimo prostor školy, všem, kteří nechtějí zemřít bolestivou smrtí." Brumbál se znovu usadil a tentokrát promluvila profesroka McGonagallová.

,,Když přečtu vaše jméno, usadíte se a já vám nasadím na hlavu Moudrý klobouk," oznámila profesorka a rozbalila srolovaný pergamen. ,,Ten vás pak rozřadí do jednotlivých kolejí."

,,Alice Abottová!" přečetla první jméno a z řad vystrašeně vystoupila malá hnědovláska s velikýma smaragdovýma očima. Profesorka jí posadila na hlavu klobouk a ten, jako by náhle ožil:

,,Havraspár!" vykřikl téměř okamžitě. Slyšela jsem o tom, že mluví, stejně mne to však udivilo. Caspar vedle mě zbledl, tak jsem se na něj povzbudivě usmála a stiskla mu přátelsky rameno.

,,Bard Aumbrey!" pokračovala. Tentokrát z řady vystoupil vysoký, hubený kluk s oříškovou kšticí a černýma očima. 

,,Kam tě jen zařadím.." brblal si Klobouk pro sebe. 

,,Už vím, Mrzimor!" vykřikl a vypadalo to, že se Bardovi docela ulevilo. Zamířil k mrzimorskému stolu, kde se ozýval nadšený potlesk studentů.

,,Cinnick Gregory!" Z davu okamžitě vyšel sebevědomě vyhlížející hoch s černými vlasy a usadil se na stoličku.

 ,,Nebelvír!" vykřikl po chvilce uvažování Klobouk. 

,,Heather Cadwallader," ozvala se profesorka. Z davu vystoupila dívka s rovnými světlými vlasy a bledě modrýma pichlavýma očima. Když se usadila, McGonagallová jí nasadila na hlavu klobouk:

 ,,Máš hodně ušlechtilou krev... Sebevědomí ti rozhodně nechybí! Máš chuť v životě něco dokázat! Bude to... Zmijozel!" Dívka okamžitě vstala a nadšeně zamířila ke zmijozelskému stolu.

,,Ruby Daltonová." ozvalo se mé jméno a ve mně to hrklo. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala vyjít z davu. Pomalu jsem se došourala k dřevěné stoličce a opatrně se na ní usadila. Profesorka mi na hlavu posadila klobouk. Bála jsem se, co řekne.

On však neříkal nic...