Gin tomu nechtěl věřit, když si ho Král zavolal. Myslel si, že ještě spí. Počítal, že se každou chvilkou probudí a všechna slova se rozplynou. Nestalo se tak, naštěstí. Zastyděl se, Král ho pozoroval s potutelným úsměvem.

„Opravdu jste ji přijal?" Zdráhal se uvěřit.

„Ano. Nezdá se, ale je schopná. Bude tu, pro nás, vítanou posilou," viděl Ginův skeptický výraz. „Mám k tomu i své vlastní důvody, které vás nemusí zajímat. Můžete jít." Milostivě Gina propustil.

Vypotácel se z kanceláře, doslova. Věděl, že dokud neuvidí Matsumoto, na vlastní oči, neuvěří.

Musím se přesvědčit sám. Touhle dobou by se tu měla zabydlovat, rozešel se. Musel ji vidět, prostě musel.

Zaklepal.

„Dále!"

Vstoupil. Čekal překvapený výraz.

„Gi... ne?"

Slyšel to v jejím hlase. Nedůvěru, šok. Vytušil, co jí běží hlavou.

Je to nějaká iluze, přelud? Možná zkouška? Chtějí zjistit, jak moc jsem labilní? Vykopnou mně, když nic neudělám? Sklouzla rukou k jílci zanpakuto. Chtěla tasit.

Pohnul se.

„Co...?"

Držel ji. Jemně, lehce. „Nejsem ani trochu zklamán. Tentokrát tě budu já držet o trochu dýl... Rangiku."

Uvěřila. Cítila paže, které ji držely a nejenom to. Vždycky měl charakteristickou vůni. Po tváři jí stekla slza. Zabořila obličej do jeho kimona. Po takové době cítila úlevu. Byl naživu.

Nechával ji plakat. Držet ji v náruči... tolik let v to doufal. Teď, konečně, se jeho nejtajnější přání stalo skutečností. Už to nebyl pouhý sen.

„Gine..."

„Hm?"

„Děkuju."

Stačilo to. Věděl.

Jsme spolu. Nic nás znova nerozdělí.

(I've found a reason for me

to change who I used to be)

Našel jsem pro sebe důvod,

abych změnil to, kým jsem býval dřív

Doháněli ztracený čas. Mohli si to dovolit. Ve Vnitřní dimenzi vládl klid, jen občas rušený řinčením zbraní jako teď.

„Sakra! Málem jsem tě měla!" Zlobila se sama na sebe.

„Copak ses, za tu dobu, nijak nezlepšila?" Popravdě ho překvapila. Málem její rychlosti nestačil. S údivem zjistil, že i její zanpakuto je v shikaii rychlejší.

„Neprovokuj. Budeš litovat."

„Vážně?"

„Bankai!"

To nečekal. Údivem, až pootevřel ústa, vzápětí je urychleně zavřel.

„Končíme! Vzdávám se!" Doufal, že ho přes hučení prachu slyšela. Nechtěl si představovat, co by se stalo, kdyby do něj drak, tvořený z ostrých, prachových zrnek, narazil.

Slyšela ho. Odvolala Bankai.

„Ten drak... můžeš dát zrnkům jakoukoliv podobu?"

„Nezkoušela jsem to. Do draka se zrnka vytvarují automaticky," přešla k němu. Tvář jí zdobil široký úsměv. Vyhrála a k tomu ho překvapila.

„Kdy?"

„Pár měsíců po tvojí smrti. Před nějakou dobou se mi to konečně povedlo."

Objal ji rukou kolem pasu. „To si zaslouží odměnu."

„Taky už nepiju, jestli myslíš saké."

Udiveně ji pozoroval, než se rozesmál. Hlasitě, zhluboka a od srdce. „Jsi samé překvapení, Rangiku. Myslel jsem jinou odměnu."

„Ano?"

Sklonil se. Políbil ji.

Oplatila mu.

„Takovou odměnu si nechám líbit častěji," zamumlala.

„Příště," usmál se. Upíral na ni téměř zbožňující výraz. Věděl, že tu pro ni vždycky bude, aby ji chránil. V tom mu nikdo nezabrání.

„Půjdeme," vytrhla ho ze zamyšlení.

„Ano," následoval ji.

Byli šťastní, spokojení. Žili a dýchali jeden pro druhého. Vždycky.

(A reason to start over new

and the reason is you)

Důvod začít úplně od znovu

a ten důvod jsi ty