Škubl jsem sebou a ne a ne se ze snu probudit.

***

Byl to běh o holý život.

Utíkal jsem před jelenem, kterého jsem předtím se skupinkou lovil..

Zimní vánice zhoustla ještě více. Nejenom, že jsem neviděl ani na vzdálenost jednoho metru ale zmateně jsem se otáčel po vlcích, kteří zmizeli někde v té Bílé smrti. Mohl jsem je jen poslouchat někde v dáli, jak neustále dezorientovaně poštěkávají a všelijak vyjí pro pomoc.
Možná se tak, jako já nechali uvěznit ledovým vzduchem.
Jinam v mém případě jsem se cítil opravdu osamělě, a tím bohužel i vystrašeně.

Na všechno negativní jsem zapomněl ve chvíli, kdy se naproti mně doplížil ten samý jelen. Stál opodál a díval se jenom na mě. V ten moment jsem slyšel pouze tlukot svého srdce. Tak rudě mu i přes sníh zářily oči...

Nebyla zde žádná cesta, všechno se v pravý okamžik rozpustilo jako žíravina a po ní zbylo jenom bílé nic.
Netušil jsem kde se nacházím. Jediné co mě stále dělilo od ''lovící kořisti'' bylo pomalé, slepé odkráčení dozadu.
Ale... to zvíře také udělalo krůček... dva, tři krůčky! Úplně imitoval moje pohyby zase blíž ke mně.

Panika zesílila, když se jelen nečekaně zvedl na zadní nohy a postavil se jako ta ''inteligentní'' stvůra - člověk...

,,Cože?!'', nechápal jsem absolutně tu realitu. Právě jsem se díval na vzdálenou bílou siluetu stojícího jelena, který se najednou po dvou rozběhl přímo na mě.

Stáhl jsem ocas mezi nohy a sklopil uši. Mimo extrémní klepání jsem začal štěkat pro pomoc.

Pak jsem si ale uvědomil, že to není realita.... ''je to sen! ''

Přesto jsem měl obrovský strach, že jsem z toho mohl dostat i záchvat. Sklonil jsem hlavu k tělu, když to zvíře doběhlo až ke mně a přitom natáhlo jedno ze svých pařátů vzhůru. Chystalo se mě to zabít.... rychle a hlavně potichu, protože jediné co vlci v dáli přes nekonečný silný vítr slyšeli, bylo moje následné bolestné zakňučení.

Sami netušili, co se to děje.

***

Podruhé jsem sebou škubl a s ním hlasitě zakňučel, protože ta bolest byla příšerná. S hrůzou jsem vyskočil ze svého vystlaného pelechu a nešikovně upadl tak, že jsem se zkutálel z kopce až dolů do měkkého sněhu. Tímhle tím to vzbudilo i ostatní spící vlky kolem mě. Jejich zuřivé vrčení z nepříjemného vzbuzení nikdy nechyběl a ani dneškem to nebyla výjimka.

''Fierce, už zase!!''

''Proč nám to děláš uštěkanče, vždyť to byl jenom sen!!''

''Že tě ta hanba nelituje, nás znovu budit a otravovat!!''

Vrčeli všichni mí příbuzní i přátelé, které už znám dlouhou dobu. Každý den si sami mezi sebou šeptají, jaká to jsem čtyřnohá socka, která se úplnou náhodou (nebo když chcete - chybou) narodila aby jen uškodila ostatním.
Je mi jich líto, za to že musí se mnou žít, ale zároveň je za to nenávidím... Přes den jsem přece obyčejný zdatný vlk, který předtím rád lovil pro smečku potravu! Ale teď při mých chvílích, kdy spím, sám potřebuji pomoc.

... Pomoc, kterou se od nich nikdy nedočkám. A jak to můžu vědět?
No-o... ono když jsem se nedočkal pomoci v minulosti, nezmění se to i v budoucnosti, na to tuhle smečku znám příliš dobře, vím to.

Od chvíle, kdy trpím nočními můrami jsem se stal introvertním vlkem, který se stydí a bojí se komukoliv s něčím svěřit.
Na pobouřené otázky vlků jsem tedy nedokázal odpovědět. Koktal jsem, a to bohužel vlky ještě více rozhněvalo.

A co bylo lepší, než stát na místě? Běžet! Utíkat od všech problémů stranou, nejlépe někam do kouta místních stromů. A to jsem také udělal. Bezmyšlenkovitě jsem odběhl sprintem mezi podrost a úplnou náhodou mě nikdo nechtěl sledovat. Byl jsem v osamělosti vždycky v bezpečí.

***

Bylo sluneční ráno, teplé počasí pomáhalo aspoň  roztát pár vrstev sněhu. Vždycky, když jsem se hrůzostrašně probudil do dalšího rána, měl jsem obrovskou žízeň. Přemýšlel jsem, jestli to náhodou nemám z pocitu běhání ve snu, protože jsem vždy honil kořist, která se vždy pak obrátila proti mně.

Přiklusal jsem až k řece, protékající kolem našeho území, miloval jsem vůni mrtvých ryb, které nevím proč, často takhle brzy ráno ležely u břehu. Jestli jsem někomu kradl kořist, tak o tom jsem moc nepřemýšlel, nikdy si totiž neznámé zvíře pro ty ryby nepřišlo zpět.

Pro dnešek zde ale ležela jenom jedna mrtvá, čerstvá ryba, ale s hodnotnou velikostí.

Využil jsem toho tak, že jsem rybu lapl a zahrabal ji do hlubokého sněhu pod jednu vysokou borovicí. Chtěl jsem zabránit šíření pachu této ryby do okolí, aby náhodou nepřiběhli naši vlci a nesebrali mi ji.
Tahle zahrabaná ryba byla jenom moje!

Pro dodatek: Tyhle ryby jsou poslední dobou má jediná potrava, kterou se živím. Má vlastní smečka si odedávna přeje, abych konečně zemřel a netížil tím nadále další hladovějící, berou mě jako potrhlého omegu s psychickými problémy - v tomhle případě s nočními můrami, které mám každou noc.

Když jsem zasypal rybu sněhem, vyrazil jsem zpátky ke břehu, za účelem se konečně napít. Měl jsem po ránu vyprahlé hrdlo.