Srdce v Dracově hrudi divoce bušilo, když vstoupil do výslechové místnosti, kde už na něj čekal samotný ministr spolu se svým náměstkem a dalšími vysoce postavenými úředníky, kteří se měli jeho výpovědi též účastnit. Společně seděli na stupínku za vysokým stolcem, zatímco pro blonďatého Zmijozela bylo naproti nim připraveno typické kouzelnické křeslo určené pro soudní procesy. Stálo na podlaze pevně uchyceno k zemi a u jeho noh a rukojetí bylo možno zahlédnout stočené řetězy, které se mají omotat kolem rukou a nohou vyslýchaného, je-li považován za vysoce nebezpečného nebo předveden přímo z Azkabanu. Dracovi nic takového nehrozilo, přesto se však na propletené železné kroužky díval s jistými obavami.

Snažil se tvářit vyrovnaně a odhodlaně, aby působil dobrým dojmem s čistými úmysly, ale také aby dostál svému rodnému příjmení a neprokázal žádný ze svých - pro Malfoye nepatřičných - pocitů. V hlavě mu zněla Harryho uklidňující slova, ale lahvička lektvaru položená před ministrem na stolci mu stejně způsobovala nervózní svírání v okolí žaludku. Přesto však svýma šedýma očima pevně pohlédl na muže, kteří si dnes mají jeho výpověď vyposlechnout. On to zvládne, je teď přece Malfoy a Potter v jednom.

„Dobrý den, pane Malfoy-Pottere," pokýval na něho ministr klidně. Za dnešní den již slyšel několik výpovědí a tato měla být poslední, a zároveň konečná, proto doufal v co nejmenší počet odchylek či problémů. „Jistě víte, z jakého důvodu jste byl dnes předvolán?"

„Dobrý den," oplatil mu blonďák zdvořilost. „Samozřejmě," kývl poté krátce hlavou, načež si krátce odkašlal a na základě pokynutí náměstkovy ruky ke křeslu se posadil. Řetězy výstražně zachrastily, ale zůstaly na svých místech. S jistou úlevou od nich šedooký odtrhl svůj pohled a vrátil jej opět na osoby sedící za stolcem.

„Poté tedy přejděme k věci. Souhlasíte s podáním veritaséra a následným výslechem? Jste si vědom, že budete moct mluvit jen pravdu a nesmíte se pokusit zatajit nic, co by pomohlo ve výsledném rozsudku?" zeptal se ministr téměř lhostejným tónem.

„Ano." V Dracově zaznělo tolik odhodlání, kolika byl jen schopen.

„Dobrá, podejte vyslýchanému veritasérum," vyzval gestem ruky svého kolegu, aby tak učinil.

Náměstek se zvedl ze svého místa a následně i s flakonkem přešel k Dracovi, aby mu lektvar mohl podat. „Vypít."

Blonďák si jej díky tomu nepěknému a úsečnému tónu přeměřil pohledem pravého a nefalšovaného Malfoye, než si do svých rukou lahvičku s veritasérem převzal. S teatrální grimasou v obličeji ji odzátkoval a přiložil si ji k ústům. Silou vůle se přemáhal, aby si svou masku zachoval i teď, když do sebe vpravoval lektvar pravdy. Když v jeho hrdle zmizela poslední kapka a flakónek zůstal zcela prázdný, vrátil zátku na své místo a předal jej náměstkovi s širokým úsměvem na rtech. „Hotovo," oznámil mu, jako by to nebylo zcela zřejmé.

Starší muž se na něho nepěkně zašklebil. Moc dobře věděl, co je tenhle arogantní blonďák zač. Slyšel na něho mnoho názorů a nemohl jinak, než s nimi souhlasit.

Vytrhl bývalému Zmijozelovi prázdnou nádobu z ruky a vrátil se na své místo. Ministr jejich němé výměně názorů nepřikládal žádný význam. Spíše dělal, jako by se nic nestalo.

Draco jej propaloval svým pohledem, dokud na sobě nezačal pociťovat první známé příznaky toho, že se veritasérum pustilo do ovládání jeho těla. Pak se musel soustředit na to, aby si jeho mysl dokázala uvědomit, že mravenčení kůže je jen pouhopouhým výplodem jeho fantazie. S tvrdým výrazem přečkal celou dobu, kdy se mu mravenčení sbíhalo ze všech končetin do hlavy, kde se formovalo do jakéhosi centra, ze kterého pak vycházely pomyslné provazce do všech nervových zakončení v jeho těle. Když bylo po všem, cítil, jak je jeho myšlení na lži potlačováno nepřirozeným špuntem, který se mu v hlavě usídlil. Narovnal se v křesle, aby si od onoho pocitu aspoň lehce ulevil, a vyzývavě upřel své oči na ministra.

„Začneme. Odpovídejte, prosím, buď ano, nebo ne. Pokud bude potřeba, svou odpověď rozveďte. Jste připraven?" přimhouřil ministr oči.

„Ano," pokýval blonďák krátce hlavou a zlehka, téměř nepatrně, ji naklonil na stranu v zájmu o první otázku. Nejraději by to už měl za sebou.

„Zásadní otázka, pane Malfoy-Pottere, věděl jste něco o útoku na tábor?" zeptal se celkem zvědavě.

„Ne," pronesl Draco pevně a ruce si položil na opěrky křesla.

„Byl jste během útoku již v táboře?" pokračoval ministr.

„Ano," odsouhlasil mu blonďák tuto informaci.

„Popište mi, co jste dělal těsně před útokem," začal si ministr něco psát na pergamen před sebou.

„Mluvil jsem s Oliverem Woodem a společně jsme se chystali jít na večeři," pokračoval bývalý Zmijozel, zatímco se mu na čele utvořila drobná vráska od toho, jak vzpomínal na okamžik, kdy je smrtijedi v táboře přepadli.

„A ještě předtím?" dorážel na určitou událost starší muž.

Dracovi problesklo hlavou, jak stál na okraji tábora se sovou a předával jí své psaní. Tiše se nadechl ústy, než se přiznal i k této činnosti. „Posílal jsem dopis svému manželovi."

Ministr se významně zadíval na oba náměstky. „Co jste mu psal?" zajímal se dál blonďáka.

Ten však jen pevně semkl rty k sobě a jeho pohled ztvrdnul. Nechtěl se s nimi podělit o tak intimní věc, jako byl obsah jeho dopisu určeného jen a jen Harrymu. Proč by měli vědět, že si v něm převážně stýskal po tom, jak moc mu manžel chybí, a jak by se nejraději ihned vrátil za ním domů a nechal celou misi na ostatních? Má jim snad povídat o tom, jak v řádcích neustále opakoval svá slova lásky, a jak si ze svého rozmaru postěžoval na nízký komfort ubytování, jehož se mu dostávalo? Nebo snad chtějí slyšet, jak jejich práci v táboře nazval ztrátou času a zmínil další den neúspěšného mapování lesa?

„Psal jsem mu o tom, jaký jsem měl den," přemohl se, a přestože se mu rozbrněl celý jazyk a v hlavě ho bolestivě bodlo, až musel na kratičký okamžik stisknout svá oční víčka k sobě, podal tuto odpověď. Jeho slova byla pravdivá jen z části a veritasérum jej za to spravedlivě odměnilo.

Ministr ho propálil pohledem. „Řešili jste v dopise nějaké intimní věci, že o tom nechcete mluvit? Nebo nám snad chcete něco důležitého zatajit?"

„Ano," vyhrklo za blonďatého veritasérum na první z ministrových otázek, ale vzápětí mu také přivodilo silnou bolest hlavy a křečovité sevření žaludku, díky kterému měl Draco pocit, že vyvrhne i to málo, co dnes snědl. „Tedy ne," dodal pod náporem lektvaru pravdy, ovšem ani teď jeho účinky neustaly, naopak se ještě zvýšily. Odpovědi na ministrovy otázky si natolik odporovaly, že prosté ano či ne nemohlo být uspokojující odpovědí. Zamotala se mu hlava, takže se musel křečovitě chytit opěrek křesla, aby z něj nespadl dolů, až mu klouby na rukách zbělaly.

„Ano, psal jsem o intimních záležitostech a ne, nechci vám zatajit nic důležitého," procedil skrze zaťaté zuby, čímž konečně odpověděl celistvou pravdu o svém dopise pro černovlasého, a tak se veritasérum dalo na ústup zcela uspokojeno jeho odpovědí. Jeho tělo však zůstalo podrážděno účinky lektvaru, takže se Dracův pocit nevolnosti zcela nevytratil a přetrvával usídlen v jeho žaludku a hlavě.

„V pořádku," přikývl s lehkým úšklebkem ministr, když si uvědomil, jak veritasérum muselo na mladého muže působit. „Tak pokročíme. Víte, jak jste se dostal do tábora neosmrtijedů?"

„Ne, ne tak docela," upřesnil raději hned na začátku Draco. „Osobně si pamatuji jen na to, jak do mě narazilo nějaké omračující kouzlo."

„To nám stačí. Takže jste se probudil až v osadě?"

Pokývání hlavou doplnilo Dracovo přitakání. „Ano."

„Popište nám vaše probuzení z omráčení," sklonil ministr opět pohled.

„Ležel jsem na podlaze své cely, bylo mi chladno a nesmírně mě bolela hlava."

„Takže vás zavřeli?"

„Ano."

Další pokývnutí. „Víte, proč vás zajali?"

„Ano, chtěli informace."

Ministr opět zvedl tvář. „Jaké informace?"

„O mém manželovi."

„O panu Potterovi?" zeptal se znovu ministr zmateně a vyměnil si několik pohledů se svými kolegy.

„Ano," zamrmlal blonďák a spolkl poznámku o tom, že žádného jiného manžela nemá, tak ať se ministr tak hloupě neptá. „Považovali jej za hrozbu, kterou je třeba zneškodnit, než se pustí do dalších a větších počinů."

„Jakých počinů?" zamračil se ministr. Tohle pro něho byly docela nové informace.

„Nevím žádné podrobnosti, je mi známo jen to, že předtím potřebovali odstranit Harryho z cesty."

„V pořádku," zopakoval jako již po několikáté starší muž, tentokrát ale více rozhozeně. „Povězte mi teď, jak jste se dozvěděl o panu Brownovi?"

„Zmínili jeho jméno, když mě předvedli před muže, který velel v osadě."

„Rozveďte to. Co jste v souvislosti s jeho jménem slyšel?" vyzval ho ministr gestem se svraštělým obočím.

Dracovo čelo zbrázdila vráska zamyšlení. „Měli v plánu mě pro potřebné informace mučit, ale chtěli tak učinit až po jeho příchodu. Zmínili, že je to jejich člověk tady na ministerstvu, a vše nasvědčovalo tomu, že pro ně má jeho slovo velkou váhu."

Muži za stolcem si opět vyměnili několik pohledů. „V osadě šlo kouzlit, jak nám řekl pan Zabini, ale mimo hranice osady ne. Víte, proč tomu tak bylo?"

„Nejspíš šlo o součást ochrany jejich osady. Oni věděli, jak se dostat ven, ale my nevěděli, jak se dostat k nim. Víc nevím."

„To byla Brownova zásluha, pane Malfoyi, to jste také nevěděl? Nepřišel vám už v táboře nějak zvláštní? Nechoval se jinak? Nepoužíval nějaká gesta? Nebo výrazy? Mohl být nervózní, cokoliv, co víte, nám v tuto chvíli může pomoct," ozval se tentokrát náměstek s lavinou otázek. Nedbal na to, že Zmijozel musí odpovídat vždy na jednu. Bylo mu to jedno. Jen ať si trpí.

Dracovou hlavou proletěla spousta myšlenek plná odpovědí na každou z položených otázek. Veritasérum jej nutilo vyřknout všechny najednou, ale nic takového nebylo fyzicky možné. Proto blonďákovi přišlo, jako by se v okolí jeho mozku usídlila nekonečná řada malých jehliček, které se s každou nevyřčenou pravdou zabodávaly stále hlouběji a hlouběji do jeho těla. Bolestivý pocit se šířil dolů jeho míchou a prostupoval tak celou páteří, odkud se jako nepříjemné brnění vydával do mužových končetin. Hrdlo se mu stáhlo, když musel bojovat s lehkým žaludkem, který mu v břiše dělal kotrmelce.

„Pan Brown," dostal ze sebe Zmijozel skrze zaťaté zuby, „se v táboře i předtím choval vcelku nápomocně. Netušil jsem, že cíleně mařil vyšetřování v lese, ani jsem si na něm nevšiml ničeho zvláštního. Ke konci vypadal nervózně, ale to jsme v tu dobu byli již téměř všichni. Pracovali jsme na případu dlouho a bez jediného úspěchu." Obhroublý hlas, jakým byla slova pronášena, dával najevo, že při své výpovědi bojoval se svým tělem. Kdyby měl na takové myšlenky ještě sílu, nejspíš by teď náměstka v duchu proklínal všemi možnými kletbami. Vsadil by hlavu na to, že tohle udělal schválně.

Ministr se lehce nesouhlasně ohlédl na svého kolegu, ale nijak náměstka nenapomenul, i když se jednalo o celkem hrubý přestupek. Raději se slova ujal sám. „Pan Zabini nám prozradil, že jste se z vašeho vězení dostali díky vám. Pomocí bezhůlkové magie, kterou vás zajisté učí váš manžel. Proti tomuto kroku ministerstvo nic nemá, ale musím vás napomenout, že jste tuto skutečnost nenahlásil. Po výslechu se dostavte na příslušné oddělení a nahlaste se, pane Malfoyi. Spíše mě ale zajímá, jak útěk z osady probíhal z vašeho pohledu?"

„Rozumím, pane," krátce pokýval blonďák hlavou, ale vzápětí svého gesta zalitoval. Bolest uvnitř ní jen narostla. „Plán útěku připravil Blaise. Ve vhodnou dobu mezi hlídkami, které nás chodily kontrolovat, jsem nám získal klíč od cely a my mohli vyjít z kobek," vzpomínal Draco na onen den. „Podařilo se nám dostat se přes pozemky osady, ale když jsme překračovali její hranici, nevědomky jsme spustili alarmující kouzlo, jelikož jsme šli přes monitorovaný úsek. Tím jsme vzbudili pozornost našich nepřátel, kteří nás vzápětí začali pronásledovat. Utíkali jsme lesem tak dlouho, dokud jsme se nemuseli rozdělit. Já pak po nějaké době narazil na svého manžela," podal další část své výpovědi.

„Pan Potter byl v lese sám?" přeptal se pro jistotu ministr.

„Ano. Dle toho, co mi později vyprávěl, se mě vydal hledat na vlastní pěst, jelikož mu postoj ministerstva k záchranné akci nepřišel správný," zaoblil blonďák slova svého manžela tak, aby říkal pravdu, a přitom vynechal veškeré nepatřičné výrazy, kterými tehdy Harry svou řeč prokládal. Dracovi dalo spoustu práce, aby dokázal takto racionálně uvažovat a nezačal ihned solit z rukávu citace z Nebelvírova tehdejšího projevu.

Náměstek se ušklíbl. „Za takové jednání taky dostane patřičné potrestání. Nerespektoval pokyny svého nadřízeného, ale co víc, nerespektoval ani pokyny ministerstva!"

„Kdyby je respektoval, možná bych tu teď živý neseděl a nemluvil s vámi," nepěkně se Draco ušklíbl. „Kdo ví, kolik dalších životů by to ministerstvo i celý kouzelnický svět stálo, kdyby nezasáhl. Ačkoliv se vám to možná nezdá, Harry Potter opět zachránil naši společnost," pronesl s hrdostí a přimhouřenýma očima sledoval náměstka.

Ministr si lehce nervózně pročistil hrdlo, než promluvil. „To je lehká nadsázka, pane Malfoyi, ale kvůli tomu tady dnes nejsme," škrobeně se pousmál. „O osudu pana Pottera budeme rozhodovat na poradě. Pokud ministerstvo odsouhlasí potrestání, bude potrestán, ale to se ještě uvidí. Pro tuto chvíli... pro vás už nemám žádné otázky. Vaše výpověď bude přiložena k celému procesu. Děkujeme," přikývl hlavou a rukou naznačil, že může blonďák místnost opustit.

Draco se rukama zapřel o opěrky křesla a pomalu z něj vstal. Nemohl si dovolit žádné prudké pohyby, jinak by se mu také mohlo stát, že se jej silně podrážděný žaludek rozhodne ztrapnit před celou komisí, když jí ukáže svůj obsah. „Nashledanou," prohodil cestou ven k ministrovi a raději se vyvaroval pohledu na náměstka. Nepochyboval, že ten člověk byl štěstím celý bez sebe, když jej mohl v takovémto stavu sledovat. S hlavou plnou nepříjemné tupé bolesti prošel dveřmi na chodbu a s těžkým výdechem je za sebou zavřel.

Jen o několik vteřin později si ho dvě silné paže přitáhly do opatrného objetí. „Už bude dobře," zamumlal bývalý Nebelvír a políbil manžela do vlasů. Stačil mu jediný pohled a bylo mu jasné, co se uvnitř dělo.

„Asi... asi budu potřebovat," začal Harrymu vysvětlovat své pocity a upozorňovat jej na svou nevolnost, která se jen zhoršila, když byl nucen stát, „... na záchod," dodal naléhavě, když se mu žaludek bolestivě stáhl.

V ten moment, co blonďák svá slova dořekl, je oba Harry přemístil na záchody. Bylo mu jasné, že tím Dracovi jenom přihorší, ale měl pocit, že více špatné to už být ani nemůže. A co na tom, že je na ministerstvu zákaz přemisťování. Kvůli tomuhle se s někým klidně pohádá.

Jakmile měl blonďák znovu pevnou půdu pod nohama, žaludek se mu celý zhoupl a Draco jen tak tak stačil vyrazit kupředu do kabinky, kterou měl přímo před očima. Sotva si z úst oddělal ruku, naplnila se mu obsahem žaludku, jenž si vzápětí razil cestu ven z jeho těla a končil v toaletní míse za doprovodu dávicích pazvuků vycházejících ze Zmijozelova hrdla.

Harry chvíli počkal, než ze sebe blonďák dostane to nejhorší, načež opatrně vešel do kabinky za ním a přiklekl si vedle. Dlaní začal v kruzích něžně hladit manželova záda a volnou rukou se prohrábl světlými vlasy, aby je dostal ze zpoceného čela. Tak rád by pro Draca něco udělal, ale nemohl. Tohle muselo všechno ven.

Tělo jeho manžela se ještě několikrát stáhlo v křeči, než byl Zmijozelův žaludek prozatím vyprázdněn. Šedooký muž se lokty zapřel o mísu a ztěžka dýchal, užívaje si uklidňující a starostlivé doteky svého milovaného. „Promiň," zamumlal zahanbeně, když uznal, že už by zase mohl být schopen mluvit.

„Za co, prosím tebe? Spíš oni by se měli omluvit tobě. Tohohle zacházení s tebou mám už akorát dost. Chovají se k tobě, jako bys byl něco míň, než oni," povzdechl si Harry a utrhl kus toaletního papíru, aby ho následně podal blonďákovi.

„Žes mě takhle musel vidět," stiskl Draco oční víčka k sobě a podávaným kusem toaletního papíru si s tichými díky otřel svá ústa.

Nebelvír se smutně pousmál. „Viděl jsem tě v horších situacích, lásko," pohladil manžela lehce kloubem prstu po tváři. „Potřebuješ ještě chvíli nebo už půjdeme domů?"

„Nemůžu jít domů," zaprotestoval chabě blonďák. „Ministr mi nařídil, abych se šel nahlásit jako kouzelník ovládající bezhůlkovou magii, že prý jim scházím v evidenci. Což je pravda, nejsem tam."

Harry se zamračil. „Tak to snad může ještě den počkat, ne?"

„Říkal po výslechu," znaveně pokrčil Draco rameny a s manželovou pomocí se pomalu začal zvedat ze země. „A netvářil se zrovna dvakrát nadšeně."

„O tomhle nebudu s nikým diskutovat, prostě jdeš domů. Nějaký blbý formulář můžeš vyplnit až zítra a je mi jedno, kdo ti co řekl, jasné?" podepřel blonďáka Nebelvír. „Zvládneš přemístění, nebo budeme muset ke krbům?"

„Letax bude... bezpečnější," s menší odmlkou vybral Draco to správné slovo.

„Dobře, tak jdeme. Hlavně nespěchej."

Blonďák souhlasně přikývl očima. „Děkuju," zašeptal, když kolem sebe znovu ucítil oporu manželových paží, s níž vzdálenost ke krbům překonával mnohem snáze.

Ahojte!

Tak a máme po výslechu. Brown jistě odsouzen bude, ale Draco chudák musel trpět. Bez problémů se to prostě obejít nemohlo. :( Ještě štěstí, že má tak úžasného manžela, co? :D No nebrali byste ho hned? :D

Jinak všem moc děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, potěšily nás. :)

A co myslíte, že bude teď?