Lepší obrázek jsem pro Vás nenašla :'D

Znovu jsem se snažil ošálit svou mysl a převést ji do stavu, kdy jsem byl JÁ tím vůdcem, kdo rozdával rozkazy a kdo si mohl dělat cokoliv, co by se mu zrovna přilepilo pod jazyk. V tomhle případě bych provedl ovládnutí svých myšlenek k jejich donucení mi před vlastní oči zahrnout krásné vzpomínky, smutné události, nepříjemné zkušenosti, nechutná zjištění, či roztomilá překvapení, abych si tím tak nechal rozšlapat pomale jdoucí čas, který ubíjel mou již dávno zpřetrhanou trpělivost. Tolik jsem si přál čas zrychlit, ale žádný zázrak se mi nevykonal, což jsem zanedlouho se zklamáním zjistil a přijal to pod svoje jméno i s malou hranou hrdostí.
Nezasloužím si totiž blahodárný dar od Uspenskijkýho. Na to jsem asi příliš zlý..

A proč jsem si to vlastně tolik přál?
To protože jsem se nudil.

Bylo všeobecně v Rudé moci známé, že jsem takový ten typ ruského chrta, který ze srdce nenávidí nudu - nehledě na to by ho ta nuda možná dohnala až k parožím Dostoyevskýho. 

...

Pohybovali jsme se v tu chvíli v lesíku, nedaleko Ostrůvku, upevněného z části na hornatém terénu; dole v údolí protékal široký tok a ačkoliv rychle proudil, při svých březích bývala voda lehce zamrzlá, neb dneškem se nestala nějaká výjimka. Vrstvička ledu zakrývala okraje tekoucí masy čiré kapaliny. Taktéž vlivem zmíněné vody byla některá tato místa průhledná, nikoliv bílá, jak je zvykem. Šlo v nich často vidět svižné pohyby malinkých rybiček.
Alfovic štěňata to tu hrozně zbožňovala a samotný Alfa mě sem dnes vyslal společně s dvojicí chrtů, kvůli ranní hlídce; to abychom zkontrolovali a případně nově vyznačili pachové značky, jenž zeslábly a nenosily tak svůj důležitý význam proti cizincům a vetřelcům. Nebe bylo tentokrát čisté, poseté posledními viditelnými hvězdami a na našem východu se pomalu prodíral na oblohu ohnivý žár. Opatrně jsem naši skupinku hlídkařů znuděně vedl ze strmého kopce směrem k řece, kde jsme často vídali ty naše ''nezvané''.
Jiní by řekli: že je to přece super - scházet kopec... ?
Já ale ne.
Řeka a celá její délka byla hojným místem pro zvýšené počty zvířat a psů. Někdy se tam proto perfektně lovilo, jindy těžce bojovalo.
Jiní by opět řekli: že je to přece super - lovit nebo bojovat...?
Já ale ne.
Poslední dobou jsem byl nadmíru přešlý, bez chuti k životu, nespokojený a nepříjemný. Důvody jsem se snažil v sobě hledat už dlouho, jenomže výsledek mi byl stále vzdálen a nebylo ho tedy jak chytit a rozbalit..

''Poslyš, Care?'' ozvalo se mi za najednou zády. Byla to Freshka, mladá a svěží fena, která byla stejně stará jako její bratr Fritz. Nechyběl při této malé výpravě a potichu našlapával za námi jako poslední mezi nízkým porostem, ''Co tam dole očekáváš?'' ptala se.

''Nerozumím otázce.'' zalhal jsem v rychlý moment, poněvadž jsem se v tu chvíli zkoušel při sestupování soustředit jen na to, aby mi jedna z pacek ve sněhu nepodklouzla, a já bych se tedy celý nesvalil z kopce dolů. Zároveň jsem však myslel na tu srdce-otravnou nudu. Přinášela mi větší pocit úzkosti, až ztrátu normálního myšlení, nu a tak jsem Freshku skoro schválně ignoroval.

''Co tam prostě očekáváš za zvířata?'' zopakovala bez rozeznaných emocí.

''Nevím, Fresh.'' nechtěl jsem být na ni zlý, jenomže jsem neměl chuť ji odpovídat. Přišlo mi to jako velice otravná a bezvýznamná konverzace na svém vzestupu; v podstatě nic, co bych zkrátka řešil. Privilegoval jsem namísto toho svůj plán
... svůj náhlý konec.
Ano! Nuda zmizí, protože s ním odejde i můj starý život. Přelstím Dostoyevskýho a svou smrt počínaje dneškem pouze sehraji.

...

Vše jsem měl promyšlené již dlouho.
Matrioshka mi za určitou úplatu před smečkou předpověděla falešnou budoucnost, jenž poté strach o můj život zachvátil celou smečku. Podle ní:

Mé tělo pohltí vodnatý pazour a stáhne ze světa existujícího, končícího.
Na parožích mě potěšen odnese Dostoyevský jelen a provede v Miraljubi.

Dlouho jsem přemlouval členy, abych údajně dál plnil svou povinnost hlídkařství a pustili mě díky tomu všude, dokonce k řece, která se mezitím stala mým osobním symbolem spásy. Nakonec mi bylo vyhověno, jenom ne úplně tak, jak jsem si přál..
Svolali mi k tomu hlídání.
Freshka a Fritz jako mladá, přihlouplá stráž mi komplikovali cestu za svobodou. Samozřejmě jsem těmto sourozencům nemohl nic prozradit, byť jen naznačit - tolik blbí zas nebyli a stráží byli od toho, aby mě ochraňovali, případně zachránili..

...

''Nechceš se s námi bavit, co?'', uznala chrtice, ''Ber to s klidem, Care. Jsme tu, abychom tě střežili před nebezpečnou řekou. Vidím podle tvého postoje, že se ti to...''

Bla-bla-bla.. proč zrovna oni se drží mého ocasu jako štěňata? Věrní až za hrob -  pro Alfu by se i rozpůlili, hlupáci..
Jen prosím Freshko, už mě nech v klidu jít.. 
Nemluv..

''... třeba nebezpeční vlci!'' byl jsem rád, když fena svou dlouhou větu konečně dokončila, ale když se pak zeptala.. ''Co myslíš..?'' překvapilo mne to.

''O čem jsi mluvila?'' nejistě jsem se usmál a zeptal se znova, čímž jsem podle očekávání mladou fenu mírně rozhněval.

''Řeka ti může ublížit...'' Freshka potichu zavrčela, ''ale také nebezpeční vlci nebo.. ne-ne, ti tu.. nebývají.. hladoví orli? Zdivočelí psi? Domácí mazlové? Jiní chrti? Nebo.. obří medvěd! Ne-ne, to ne.. třeba-''

''Freshko, moc to prožíváš..'', zaútočil slovně Fritz na svou sestru, díky čemuž ji na krátký čas umlkl. Stejně jako mě mu nejspíš vadila příliš zbrklá řeč hlídkařky, která byla neposlouchatelná a dětinská.
Chvílemi jsem si myslel, že místo hlídkování provázím lesíkem.. nedorostence. Avšak zanedlouho se zdálo, že ti nedorostenci jsou vlastně dva, ''No víš, ale'' dodal Fritz zamyšleně, ''..třeba budeme mít poprvé štěstí a narazíme tam na nějakého nebezpečného predátora, kterého jsme ještě neviděli! Skolíme ho a doneseme Alfě jako důkaz naší odvahy.''

''Ale co když tam nic nebude?'' ptala se ho Freshka opět živě a vesele. Netrvalo ji dlouho mlčet, když ji bratr pobídl mluvit o své podobné myšlence..

''Bude, Fresh, neboj! Očekávám tam žíznivého kojota, asi stejně velkého jako je jelen!'' fena se jeho slovům zasmála.

''JÓ, kojota!'' nasadila sestra vítězně, ''Velký jako jelen!''

''JÓ!'' zajásali společně sourozenci, jejich euforii jsem však neprožíval stejně. Šli přespříliš  slyšet; navíc se od nás šířila nepříjemná ozvěna, kterou mohli klidně zaslechnout i z Ostrůvku. Musel jsem pohotově zakročit a ozvat se,

''ZMLKNĚTE, OBA DVA!'', sykl jsem vzpurně, hlavou přitom natočen přes rameno co nejvíc za sebe, abych na dvojici viděl a propaloval je pohledem. Když sourozenci polekaně zmlkli, hned jsem téže mlčky pokračoval dál a došel přímo k řece. Bylo mi jedno, co si o tomto pomysleli, hlavně že zůstali potichu a ani nehli brvou.
Když jsem se před proudící vodou zastavil a pozoroval hladinu, na mých zádech se mi zvedla srst; periferně jsem si poté všiml dvou mizících těl, nahánějící první kořist v dohledu - mladí chrti pronásledovali zajíce a ani mi to nebyli schopni říct! 
Možná se urazili a byli rádi, když ode mě zmizeli.. 
Já nad tím jen zakoulel očima a vlastně si uvědomil, že jsem teď sám a stojím na hranic života a smrti. 
Toto jsem si přál. Samotu a klid na poslední rozhodnutí,

''Bude to snazší, než jsem si myslel.. Ti dva si mezitím zmizí, ale..'' zamyslel jsem se, ''.. po jednom jediném skoku jim zničím.. život?'' rozhozeně jsem se ohlédl tam, kam proti proudu utekli Freshka s Fritzem a jejich kořistí. Přece jen to byli mladí jedinci se začátkem před packami. Jejich úkolem bylo na mě dohlížet. Tím, že utekli si moc nepomohli, ale i tak mne rázem chytlo  svědomí, že když bych udělal to, co jsem si dlouho přál, třeba jim to změní osud, vztahy mezi nimi a zbytkem smečky.. změní jim to pohled na život a život samotnej! 
Kéž bych tu byl sám, všechno by bylo velice jednoduché..
Přál jsem si změnu, ale najednou jsem nad tím váhal? Můj obdiv k Rudé moci sice zhynul, má povaha se změnila, můj postoj k umírajícímu světu se též změnil, ale váhal jsem nad tím vším, když jsem dostal možnost to všechno ukončit? Vždyť jsem si už vůbec nepřipadal jako majestátní chrt - navíc jeden z oblíbených členů smečky. Byl jsem spíš naopak jako přešlá duše, zakotvena na jednom místě, o nichž bych už nepředpokládal jako o místě mého domova.
Tak proč váhám?!
Chci být nový, chci být jiný a jedním skokem bych tomu skonal, chci začít znova!
Když nebudeš tolik myslet o následcích, Care, nebude to tak zlý jak si myslíš..
Posléze jsem se konečně potichu pomodlil za Freshku a Fritz - chtěl jsem pro ně jen to nejlepší a aby za mou ''smrt'' tolik netruchlili - dále pak i za laskavou Matrioshku s jejími štěňaty, které jsem měl v oblibě a ona mi nadto pomohla přesvědčit smečku o mé záhubě - ve finále i za mou mrtvou rodinu a v neposlední řadě za přátelé ve smečce, kteří o ničem neměli zdání. Ke konci jsem se na kraji břehu nadechl a připravoval se pokračovat v tom, po čem jsem toužil,

''Udělej to pro sebe, Care. Svobodu máš před sebou, volá na tebe a ty ji jen vyslyš a udělej pro ni všechno..'' sledoval jsem při samomluvě svůj vlastní odraz z průhledného ledu, anobrž úzký obličej jsem v něm už nepoznával. Namísto sebe jsem si jen prohlížel bílého chrta, který se mi hnusil. Vyjel jsem po něm, ''Tebe už nikdy neuvidím, vsaď se!'' energie mi rázem sestoupila do zadních nohou. Přikrčil jsem se a po chvilce napětí jsem stlačení v nohách povolil, zavřel oči a vystřelil z místa do vzduchu.
Vyskočil jsem.
Zadní nohy byly v dlouhém výskoku napnuté, zatímco ty přední pokrčené a marně připravené si chránit tělo od návalu ledové vody, jenž mne samotného celá pohltila a vtáhla do skrytého objetí Dostoyevskýho. Jeho nejspíš mé chování hodně překvapilo!
Všechen stereotypní pohled na domov a krajinu mi ve vteřině rozmazaně zmizel pod vodou. Ztmavil se. Proud unášel mé neovladatelné tělo kdo ví kam a nepouštěla k hladině společně s jelenem, který si mě hlídal jako tamti dva..
Alespoň ten falešný úsměv mi narozdíl od toho všeho, včetně kyslíku, nezmizel.

No to jsem zvědavá, zda-li toto půjde číst?
Nejsem si dneškem vůbec jistá..
Třeba ano ( ͡° ͜ʖ ͡°)