Následující den jsme se vraceli do školy. Upřímně, byla jsem ráda. Potterovi jsem si oblíbila, ale těšila jsem se, až nebudu čelit tolika nelibostným myšlenkám. Ať už má teorie byla pravdivá, či ne, oba manžele to popudilo. Harryho samozřejmě více. Nejdříve doufal, že to byl z mé strany krutý žert, ale pak to zavrhl s tím, že tohle bych nikdy neudělala. Nakonec přesvědčil sám sebe, že jsem si informace dala špatně dohromady.

Snídaně stejně jako předchozí den proběhla v tichosti. Rozdíl byl ten, že tentokrát se oba manželé (ač se tomu snažili zabránit) mračili na mě. James po nich několikrát střelil nehezký pohled, ale ani jeden mu nevěnovali nejmenší pozornost.
Ginny stále doufala, že jizva jejího manžela bolí jen kvůli mrtvým čarodějům.
Harry se snažil trvat na svém přesvědčení, že jde o hloupou shodu náhod a strach o svou rodinu. K jeho smůle mu všechna má slova podporující návrat Voldemorta uvízla v paměti a neustále se vracela. Pan Potter na mě byl naštvaný, protože jsem ho donutila pochybovat o smrti jednoho z nejstrašnějších čarodějů, jací kdy chodili po zemi.

Na nádraží King's Cross bylo mudlů jako každý jiný den, zato kouzelníků tu bylo pomálu. Většina z nich nejezdila vlaky - upřednostňovala letax nebo přemisťování - a jen málo bradavických studentů jelo na Velikonoce domu.

Nervózně jsem poklepávala prsty na brašnu s věcmi, co jsem měla přes rameno, zatímco se Potterovi a ostatní rodiče loučili se svými dětmi na posledních pár týdnů.
Ginny kladla Jamesovi na srdce, aby se na OVCE pořádně připravil a až nastanou, musí se soustředit. Vypadala klidně, když řešila normální starosti, ale stále v sobě měla bodavý pocit, který jí připomínal, že něco není v pořádku.
Harry nejstaršímu synu stiskl ruku a pak ho objal. Šeptnul mu do ucha, ať se snaží a že mu věří. Bál se promluvit nahlas, protože by se mu hlas mohl třást.

"Tatio," oslovila mne s hlubokým nádechem Ginevra "ráda jsem s tebou strávila těch pár dní."
Ulevilo se mi, jelikož to myslela upřímně. Jistě, moc dobře si vzpomínala na včerejší konflikt u oběda, ale i přesto jsem se jí zalíbila.
Usmála jsem se "Děkuju. Vážím si toho. I že jste mě pozvala."
Párkrát přikývla "Dokopeš Jamese k přípravě na ty zkoušky, že ano? Teď mi naslibuje vosy s medem, ale pak se ani nepodívá na obal od učebnice."
"Jistěže." ujistila jsem jí a neubránila se úšklebku. Krátce mne objala a pak rychle pustila, abych mohla s jejími dětmi nastoupit do vlaku.
Nepřekvapilo mě, když se se mnou Harry nechtěl rozloučit slovně a jen mi přikývl.

Takhle se mi bradavický express líbil. Téměř prázdný. Mnohem lepší než prvního září či posledního června.
S Jamesem jsme vlezli do jednoho z prázdných kupé a dřepli si vedle sebe, zatímco jeho sourozenci běželi najít své podivíny stejného ražení. Lily prohledávala vlak kvůli Jade Pinkové a Albus kvůli Scorpiu. Narozdíl od Jamese, jsem si myslela, že tu bude. Jeho otec i dědeček měli moc velké ego na to, aby přiznali, že s nimi Narcissina smrt otřásla.

"Neomlouvej se." utla jsem svého spolucestujícího, když se nadechoval a otevíral pusu, aby mohl promluvit.
"Měl bych." namýtl a upřel oči na protější stěnu, na níž byl nalepen potah stejný jako na sedačkách.
"Ne." zavrtěla jsem hlavou "Nezlobím se přeci za reakci tvých rodičů. To už jsem ti řekla včera."
"Ale já ano." zamračil.
"Jamesi," zamumlala jsem "je to teorie. A teorie jsou jako peříčko. Lechtají."
"Mého otce určitě víc než polechtala."
"A ty si myslíš, že by to mohl ignorovat?"
"Jo." odsekl.

Neodpovídala jsem. Věděla jsem, že lže. Moc dobře rozuměl, proč se tak zachoval. Jeho otec byl jeden z lidí, kterým onen čaroděj ublížil nejvíc.
James vydržel být zticha déle než jindy. Trvalo to zhruba hodinu. Třídil si hlavě informace, až poskládal rovnici s neznámou, podobnou té, co jsem viděla u jeho matky. Byl chytrý, čemuž by také moc lidí nevěřilo. Spousta studentů Školy čar a kouzel ho měla za blbečka chytače, co nemá skutečné přátelé a když zrovna nedělá nějakou poťouchlost nebo se nebaví, je mrzutě zalezlý v koutě.
Přitom to byl úplně jiný člověk. Ovšemže, poťouchlost byla jeho třetím jménem, zábavy se také nebál a mrzutý dokázal být prvotřídně, ale byl to jedem z mála lidí, kteří patřili celým srdcem do Nebelvíru.

"Vážně to chceš udělat?" zeptal se konečně. Dlouho tu otázku formuloval v hlavě. Věděl, že už nějakou dobu vím, na co se chce zeptat, ale ocenil, když jsem to nechala na něm.
Nemohla jsem mu zazlívat, že se cítí nesvůj z vloupání do hrobky předminulého ředitele Bradavic.
Samotné se mi to vůbec nezamlouvalo, ale potřebovala jsem znát pravdu. Pokud bude hůlka na svém místě - v hrobě Albuse Brumbála - byla má teorie nejspíš mylná. Pokud tam nebude, potom vyvstane otázka, kdo ji vzal. Nikdo kromě Harryho, paní ministryně a jejího manžela nevěděl, že bude vrácena na místo, odkud jí Voldemort vzal. Harry se o tom zmínil jen před Ginevrou a dětmi a řekla bych, že Weasleyovi na tom budou stejně. Nikdo kromě nich ani nevěděl, že bezová hůlka věnuje loajalitu panu Potterovi.
Napadala mě jediná osoba, která by hledala právě v hrobě jednoho z majitelů oné hůlky.

Drobně jsem přikývla "Chci. Totiž nechci, ale musím. Vysvětlo-"
"Já ti rozumím." přerušil mne James a stiskl mi ruku.
"Nemusíš se mnou jít," oznámila jsem mu "kdyby to někdo zjistil, mohlo by dojít i na vyloučení."
"Děláš si srandu? Přeci bych si nenechal ujít vykrádání hrobu."
"Nebudeme nic krást. Jen se podíváme."
"Fajn. Tak prohledávání hrobu. Risknu to, jde o důležitou věc." i přes obavy se usmál. Vtipem se snažil odlehčit situaci, ale poslední větu myslel smrtelně vážně.

Bez odpovědi jsem mu položila hlavu na rameno. Vsadila bych se, že nikdo jiný by do toho se mnou nešel. Ať už by to byl sebevětší Nebelvír, tolik odvahy by neměl. A nebo to byla Jamesova hloupost, která ho nutila, aby se mnou šel zítra v noci prohledat hrobku u jezera. Popravdě jsem si nebyla jistá

Prsty mi projel mezi vlasy a pak mě objal kolem ramen "Myslela si vážně, že mě budeš kopat do učení na zkoušky?"
Nadzvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí, ve kterých momentálně pobíhaly hravé jiskřičky "Samozřejmě."
Rozesmál se a krátce mě líbl na rty.

Možná to nebylo až tak krátce, protože nás od sebe odtrhlo až "Ehm.", co vylezlo z Albuse stojícího mezi dveřmi.
"Co je?" zavrčel James - opravdu zavrčel - na svého bratra. Ten vešel a posadil se naproti nám, v té chvíli jsem si všimla, že za ním stál Scorpius. Skoro jsem na Jamese vypískla 10:0.
Byl to hloupý zvyk, co jsme provozovali už jako přátelé. Dost často jsme se vsázeli a své výhry hodnotili body jako při Famfrpálu.

"Nemáš pár galeonů? Chci si koupit jídlo, ale peníze jsem si nevzal." odpověděl Albus na otázku svého bratra, který na něj nevěřícně zíral. Zrovna moc se nehrnul do toho mu půjčovat.
"Scorpiusi," špitla jsem a podívala se na hubeného blondýna "upřímnou soustrast."
Chladně se na mne zadíval, bylo mu nepříjemné, že to víme, ale pak krátce kývl. Měl babičku docela rád.
"Pět ti musí stačit." zafuněl nelibě James a podal bratrovi peníze.
"Super!" zaradoval se Albus a chystal se je vzít, ale Jamesova ruka ucukla.
"Tak se říká?" nadzvedl obočí.
"Děkuju." zašklebil se Albus, doufaje, že tím skončil.
"Vrátím ti sedm, bráško." opravil ho James a já se mu usmála do hrudníku, aby to ti zbylí dva neviděli.
"Jsi idiot." zamračil se Albus.
"Ale idiot, co má peníze." utahoval si z něj James, pak ale zvážněl a podíval se na bratrova kamaráda "Taktéž mě to mrzí."
"O tom pochybuju." opáčil Scorpius "Ale díky."
"Mohl to být kterýkoliv z bývalých Smrtijedů." dodal suše James a já ho dloubla do žeber.
"Cože?" ozval se Malfoy stojící ve dveřích. Albus i jeho bratr se napjali a já zvážněla.
"Babička nebyla Smrtijed, nikdy. Otec a děda ano, ale ona ne."

Všichni tři jsme překvapeně otevřeli pusy. Albus se na mne zadíval "Tys to nevěděla?"
Než jsem stačila zareagovat, Scorpius ho probodl pohledem "A proč by to zrovna ona měla vědět?"
Neznal mé tajemství. O mém daru věděli jen Potterovi, rodiče a pár přátel. Jinak nikdo.
"Ví toho hodně." snažil se Albus zamaskovat svou chybu a nervózně se zasmál (věděl, jak moc pro mě znamenalo udržet to v tajnosti) "Pojď najít Rose, když si jí chtěl tolik vidět."

Jakmile se za nimi zavřely dveře, James se na mě chvatně podíval a s výrazem naprostého překvapení se zeptal "Narcissa Malfoyová nebyla Smrtijed?"
Trvalo mi dlouho, než jsem přikývla. Nevěděla jsem to. Upřímně, nikdy jsem se o to nezajímala, abych kvůli tomu prohledávala něčí mysl, a ani na ní v mé přítomnosti nikdo nemyslel.
"Nebyla." řekla jsem na konec.
Scorpius si za svými slovy stál a já pochybovala, že by mu o tom doma lhali. Pak zde byla otázka, proč tedy zemřela? Proč ji někdo zavraždil?

James se nadechoval k položení otázky, ale pak se rozhodl zůstat zticha. Oběma nám to v hlavách šrotovalo. Zavrhovali jsme jednu možnost po druhé, až jsme skočili u té, kterou jsem pokládala za nejvhodnější, když jsem si myslela, že byla Smrtijedkou. Zabili ji proto, aby Dracovi a Luciusi ukázali, že se k nim dostanou. Byla prostě jen oběť.
Podíval se na mě s nevyslovenou otázkou ptající se, zda si myslím totéž. Zmohla jsem se jen na pouhé přikývnutí.

O pětatřicet hodin později jsem stála před obrazem Buclaté dámy, která bránila vchod do Nebelvírské věže, a čekala na Jamese. Za poslední hodinu jsem snad devět setkrát zvážila možnost, že půjdu bez něj. Prostě mu uteču a v nejhorším případě budu vyloučena jen já. Věděla jsem ale, že by pak byl neskutečně naštvaný, nicméně se to nemohlo rovnat vzteku jeho rodičů, kdyby jim ředitelka McGonagallová poslala sovu, ať si přijedou pro syna.

Třásly se mi ruce a já v nich pevně svírala hůlku v domnění, že to alespoň trošku pomůže. Snažila jsem se myslet na něco jiného - na cokoliv. Přehrávala jsem si v paměti poslední den. Dnes byla neděle, což znamenalo, že jsme měli volno.
Ne tak docela. Donutila jsem Jamese i svou maličkost podívat se (alespoň letmo, protože pozornost jsme ani jeden neudrželi déle jak dvě a půl minuty) na učivo, které budou zkoušky OVCE obsahovat.

Tím, že jsem nás oba nutila do učení, jsem se ho snažila přesvědčit, že to v noci bez problémů zvládneme a naše největší starost bude zítřejší vstávání na dějiny s Binnsem. Přála jem si, aby tomu tak bylo.

Nervózně jsem si promnula spánky. Unavená jsem nebyla díky adrenalinu, co mi proudil v žilách, ale strach ani v nejmenším nepotlačoval. Kousla jsem se do rtu a začala přecházet po odpočívadle před obrazem. Ta nervozita smíšená se strachem byla nesnesitelná. Myslela jsem si, že jsem se smířila s tím, že otevřeme a následně prohledáme hrob člověka, jenž si zaslouží odpočívat v pokoji.
To jsem se ale zjevně sekla.

"Ty vaše noční schůzky!" sykla Buclatá dáma a otevřela vchod do věže "Co je tohle za nespavou generaci? Za mých časů se chlapci dívkám dvořili ve dne. To musí všichni studenti této koleje lézt v noci ven?"

Odolala jsem pokušení udělat na ní Pššt! a dívala se, jak z díry za rámem obrazu vyléza James.
"Nechápu." přitakala se zívnutím Violet v protějším obrazu. James kývl ke schodům a beze slova jsme se vydali dolu. Měli jsme štěstí, že se rozhodly nehýbat a my tak mohli jít po paměti a ne se ztratit v některých ze spousty dveří.

Můj společník myslel na totéž, jen si neodpustil představu, jak by se tvářila ředitelka, kdybychom omylem vrazili k ní do dveří. Nemohla jsem uvěřit, že zrovna teď myslí na takové věci.
"Možná tu budou pobíhat domácí skřítci," špitnul, když jsme procházeli chodbou vedoucí ke kuchyni.
"Hlavně aby tu nepobíhal školník." zamumlala jsem.
"Mám plášť." ujišťoval mě James "A pro jistotu i plánek."
Z části se mi opravdu ulevilo, ta druhá se ale stále cítila mizerně kvůli tomu, co se chystáme udělat.
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." řekl James tak tiše, jak to jen bylo možné a klepl koncem hůlky do zdánlivě prázdného pergamenu.
"Ale nepoužívej Lumos," varovala jsem ho "možná zde nikdo není, ale pokud ano, to světlo by nás prozradilo."
"To je pravda," souhlasil "měsíční svit bude muset stačit."

Dvěma dlouhými kroky přešel pod ohromné okno skrz jehož sklo měsíc ozařoval kamennou podlahu. Stoupla jsem si vedle něj tak, abych nebránila měsíčním paprskům osvětlit Pobertův plánek, ale abych na něj sama dobře viděla.
"Všechno fajn." prohlásil, když na plánku nezpozoroval nikoho, kdo by nám mohl zabránit vyklouznout z hradu.
Pár učitelů se sice v noci po chodbách potulovalo, byli ale dost daleko, aby náš plán mohli nějak ohrozit.
"Ven asi vyjdeme pod pláštěm, ne? Kvůli chrličům a tak," zeptal se James a já bez váhání přikývla.

Potichu jsme prošli okolo dveří do kuchyně z podkterých vylézalo oranžové světlo, a pokračovali k Velké síni, odkud jsme se vydali ke vchodu. Čím blíž jsme k němu byli, tím jsem byla nervóznější, což platilo i o mém společníkovi. Opět jsem pocítila vinu, že jsem ho do této akce namočila - možná by bylo lepší, kdybych se mu bývala o svém plánu vůbec nezmínila.

"Jamesi," špitla jsem, když před vchodovými dveřmi začal rozkládat neviditelný plášť. Zvedl ke mně oči a ustal v pohybu.
"Nemusíš se mnou chodit." zopakovala jsem větu, co jsem od dnešního rána řekla už sedmkrát "Nechoď. Zvládnu to sama."
Dlouho se na mne jen díval, než v nesouhlasu zavrtěl hlavou. Moc mě neuklidnilo, že o odchodu ani nezauvažoval, byl pevně rozhodnut se mnou jít. S odpovědí čekal tak dlouho, protože se snažil přijít na to, zda mluvím jen ze zdvořilosti, či to myslím doopravdy. Velká jeho část věděla, že jsem smrtelně vážná.

"Jdu s tebou." dodal nakonec a přehodil si plášť přes ramena. Kdyby někdo stál za námi, viděl by mou postavu a opodál levitující hlavu.
"Myslím to vážně, nemusíš chodit." zkusila jsem to znova.
"Tatio," oslovil mne a přiblížil se "nikam nejdu. Jednou sis mě do svého života vpustila, tak se teď musíš smířit s tím, že s tebou budu."
"Takhle jsem to nemyslela." namítla jsem.
"Vím, jak si to myslela. Nikam nejdu. Teď vlez pod ten plášť."

Už nemělo cenu smlouvat. Drobně jsem kývla a udělala k němu krok, aby mne taky mohl zahalit neviditelnou rouškou. Jakmile jsme si byli jisti, že odnikud nekouká nějaká část našich těl (přiznejme si, že by to vypadalo znepokojivě) vydali jsme se z hradu ven na nádvoří.

Když se vysoké dveře s lehkým zaskřípáním otevřely, jeden z chrličů otočil svou obludnou hlavu naším směrem. Nic však neviděl, takže se opět vrátil do pozice, v jaké byl vytesaný.
Tep srdce jsem cítila až v ušních bubíncích, přesto jsem se zbaběle necítila. Strach je přeci normální vlastnost jak kouzelníků, tak mudlů a dokonce i zvířat.

Plášť jsme se odvážili sundat, až když jsme mířili z kopce dolu, téměř v nedohlednu brány hradu. První, co jsem v tu chvíli pocítila, byla ztráta svobody. Ten plášť, ačkoliv zabraňoval čerstvému vzduchu, mi dodával jakýsi pocit ochrany i svobody v ohledu mých kroků a činů. Těšilo mne, že je na tom James stejně.
Nijak se nezdržoval s jeho skládáním a během chvíle ho narval do dostatečně velké klokaní kapsy své černé mikiny.

Šli jsme mlčky. Oba zabráni do svých myšlenek - já sem tam i do těch jeho - a v naprostém tichu. To, že jsem kromě občasného zakvílení větru a našich kroků, neslyšela nic mi dávalo jakýsi zvrácený pocit klidu. Byli jsme zde sami a nikdo nás nešpehoval. Přesto byl ten pocit děsivý. Byli jsme zde sami a nikdo by nám při nejhorším nepomohl. Tahle myšlenka mě znepokojovala asi nejvíc.

Nebála jsem se, že by na nás snad zaútočilo Brumbálovo tělo (na takové věci jsem už byla přeci jen stará a dost jsem pochybovala, že by někdo očaroval zrovna jeho tělo k posmrtným službám) spíš toho, že bychom mohli narazit na někoho, kdo se na Bezovou hůlku také přišel podívat. Ale za úplně jiným účelem. Zděšeně jsem se otřásla.

"Je ti zima?" zeptal se James a doufal, že to potvrdím. Mně ale zima nebyla. Ani náhodou.
"To ne," přiznala jsem "mám jen špatný pocit."
"Sama si říkala, že je to pro dobrou věc." snažil se mě uklidnit a stiskl mi ruku. Částečně to zabralo.
"To ano, ale mám špatný pocit ohledně toho, že se mnou jdeš. Že-"
"Přestaň." utl mě "Bylo to mé svobodné rozhodnutí, vzpomínáš?"
Nezbylo mi nic, než souhlasit. Oba jsme už byli dospělí - on i pro mudly - a mohli dělat vlastní volby. Noční návštěva hrobu ředitele Bradavic byla jedna z nich. Bylo by ale vzpurné tvrdit, že patřila mezi ty dobré.

Cesta k Černému jezeru trvala déle, než kdykoliv jindy. Samozřejmě pocitově. Hlavou se mi honila miliarda scénářů toho, co by se mohlo přihodit. Od ničeho přes načapání některým ze zaměstnanců školy až po útok na nás dva. V takové chvíli byla paranoia naprosto oprávněná.
James se také obával toho, co vše by se mohlo přihodit, byl na tom ale podstatně líp, jak já. Šel vzpřímeně a jistě, zatímco já zakopávala o všechny drny, které zde byly a když už ne o ty, tak o vlastní nohy. Párkrát jsem se téměř přerazila.

Brumbálova hrobka byla v dohlednu. Vlastně nás od ní dělily už jen desítky metrů. James pevněji sevřel mou ruku ve své dlani, poznal, jak moc nervózní jsem a to se na mne ani nepodíval. Musíme to udělat, opakovala jsem si v hlavě. Musela jsem se přesvědčit sama sebe o správnosti tohoto činu.

"Lumos." zamumlal tiše James, když nám zbývalo pár kroků. Tady to už bylo jendo. Jestli tu někdo je, stejně už o nás ví. Napodobila jsem ho a rozsvítila hůlku. Stáli jsme sotva dvacet stop od hrobky. Bílá schránka jako kdyby ve svitu měsíce zářila. Neklidně jsem se nadechla a James na ke mně otočil. Lehce sklonil hůlku, aby nesvítil do očí, ale nechal ji dost vysoko na to, abychom si viděli do obličeje.

"Jsme tu." oznámil mi s drobným úsměvem maskujícím jeho nervozitu.
"Jo." přitakala jsem a uhla pohledem od těch čokoládových očí, co mě tolik zkoumaly. Krapet se zamračil a přejel mi malíčkem po bradě, jen o trošku níž, než se nacházel spodní ret.
"Nikdy jsem si toho nevšiml."
"Čeho?" podivila jsem se a upřela na něj oči.
"Nevíš to?" ještě víc se zamračil. Nechápal, proč jeho myšlenky nepřečtu, přečetla jsem. Udělala jsem to. Ale nedokázala jsem zjistit, čeho si nikdy předtím nevšiml.
"Nejde to, nic nevidím." odpověděla jsem.

Mohla jsem být natolik vystrašená z vloupání do hrobu, že se mé schopnosti paralizovaly? Alespoň částečně? James na mně visel pohledem, který se mi vůbec nelíbil. Nerozuměl (stejně jako já) proč nedokážu zjistit tuto jedinou myšlenku. Věděla jsem, že je to něco s mým obličejem, jelikož tam přejel prstem, ale v hlavě jsem to nenašla.

"Co tam je?" zeptala jsem se vyděšeně.
Pozorně se na mne zadíval a opět přejel bříškem prstu po tom místě pod spodním rtem.
"Vypadá to jako jizva ve tvaru... hvězdy? Nevím, ale připomíná mi to hvězdu."
Zjevně mluvil pravdu, ale ať jsem se snažila jakkoliv moc si jeho upřímnost ověřit, nedokázala jsem to. Bylo to jako kdyby si v hlavě kolem této myšlenky postavil neprorazitelnou zeď.

"To se ti musí zdát," mínila jsem "jizvu tam nemám a už teprve ne ve tvaru hvězdy."
"Vidím jí tak zřetelně, jako tvé oči." řekl "Proč se nemůžeš dostat do mé mysli?"
"Mohu," přiznala jsem "jen ne k tomuto. Jako kdybys tu myšlenku zablokoval."
"Už se ti to stalo?" chtěl vědět.
"Nikdy." zavrtěla jsem hlavou "Pravděpodobně bych ani nezjistila, že něco nemohu přečíst, kdybych nevěděla, že to tam je."
"Ale-"
Přerušila jsem ho "Teď to nevyřešíme. Navíc jsme tu kvůli něčemu jinému."
James kývl a obrátil se k hrobu.

Udělali jsme několik kroků dopředu až jsme byli tak blízko, že kdybychom natáhli ruce před sebe, dlaně by se dotýkaly víka.
"Není otevřený." poznamenal.
"To neznamená, že tam ta hůlka stále je." namítla jsem a snažila se dostat z hlavy jizvu, kterou mám údajně pod rtem.
"Pravda." přitakal James "Takže chceš hrob otevřít? Jak?"
Stáhla jsem k sobě obočí. Nebyl problém otevřít víko, ale dostat se přes pečetní kouzlo, které na něm bylo uvaleno - pan Potter dost často o Brumbálovi přemýšlel. O tom kouzle vědělo jen minimum lidí. Hrob byl zapečetěn po válce, kdy Harry vrátil hůlku k Brumbálovi.

Neznala jsem kouzlo, které by mohlo pečeť zlomit, ale takové, co ji vytváří. Kdyby zde někdo byl, nejspíš by se neobtěžoval s tak náročnou věcí jako je pečetní zaklínadlo. Hrob byl tedy nedotknutý a my se vydali na noční procházku téměř zbytečně. Nadruhou stranu se mi ulevilo, pokud by nás při návratu někdo chytil, koukal by z toho nanejvýš školní trest.

"Je v pořádku. Má na sobě pečetní kouzlo." oznámila jsem Jamesovi. Ten už se radši ani neptal, jak to vím.
"To je dobrá zpráva, ne?" na tváři se mu objevil spokojený výraz, který zmizel stejně rychle jako přišel. Oči zabodl do země a já věděla, že je zle. Odmítala jsem tomu uvěřit, dokud jsem to neviděla sama.

Sotva tři palce od hrobky se ve vztyčeném oblouku táhla ohnivá nitka. Nebyla to nitka, ale díra v plášti kouzla iluze. Někdo provedl kouzlo, aby hrobka vypadala správně, to ale nevydrželo a prasklo. A jaký mohl mít někdo důvod k použití takového kouzla, pokud by s hrobem nic neprováděl? Kouzlo iluze byla záludná věc - nikdo bez důkladné kontroly nepoznal, že nějaké je a když prasklo, bylo vidět pouze v noci. Ve dne nebyla šance k jeho spatření.

Byl to dobrý, ale špinavý tah. Ve dne, kdy se okolo chodilo, si nikdo nemohl ničeho všimnout. A v noci tu neměl nikdo co dělat.

"Kouzlo iluze." zamumlal James, který věděl to samé, co já. Uchopil hůlku pevněji v prstech a špičkou se dotkl okrajů, které vypadaly, jako kdyby pomalu hořely. Díra se okamžitě začala zvětšovat, až nakonec pohltila celé kouzlo. Hrobka nejednou byla viděna tak, jak měla.

Zalapala jsem po dechu, když jsem u podstavce uviděla jemné zlatomodrě kořínky pečetního kouzla. Prolomeného kouzla - jinak by nic nebylo vidět. Věnovala jsem Jamesovi vyděšený pohled.
Teď, když byla iluze pryč, jsme viděli, že pečetní kouzlo nebylo jediné, co bylo porušené. Ohromné bílé víko hrobu bylo prasklé. Přitiskla jsem si dlaň k ústům. Tolik jsem doufala, že bude Bezová hůlka v hrobě Albuse Brumbála, až se opak stal pravdou.

_____________________
Tady je další kapitola a mě by zajímal váš názor :)
Jednak na vloupání do hrobu a potom, co si myslíte o Tatiině neschopnosti v přečtení jisté myšlenky?
Nemám teď úplně moc času, takže kapitoly vycházejí mizerně, ale chtěla bych vás poprosit, zda byste se mnou měli trpělivost do začátku školního roku - pak bude času víc :)