Ráno jsem se probudila až kolem 12 hodin a při tom zjistila, že jsem zaspala a stejně i Blue neboli poučení: Nikdy nenechejte ostatní, aby Vás vzbudili. Sice jsem pak Blua měla chuť přizabít, ale ovládla se a přestala ho chytat po celém baráku za půl hodiny. „Já za to nemohu ti říkám" obhajoval se při sledování, jak dělám pro nás snídani, nebo spíše obědovou snídani. „Ne? A kdo jiný?!" „Hele stejnak bys do školy nešla, protože bys touhle dobou byla v nemocnici" a měl pravdu. Nebít únosu tak tam ležím do teď. „Emh... to nevadí, mohla jsem se alespoň kouknout co je tam nové. Už je to jedno" povzdychl jsem si. „Hm jinak Blue?" „Ano?" „Mám otázku. Každý den, co jsem byla mimo kómat mi někdo nosil modrou růži. Nevíš, kdo to je?" vyndala jsem tousty z toustovače a koukla na Blua. „Ne to nevím, ale nosil ti je i během toho co jsi byla v kómatu." „Opravdu?" koukala jsem na něho překvapeně. „Ano. Jendou jsme ho viděli vycházet, ale neviděli jsme jeho obličej, protože měl kapuci." Zamyslel se Blue. „Zajímavé" a taky se zamyslela a během mého neobvyklého přemýšlení odnesla tousty na stůl a začali jíst. „Stejně by mě zajímalo, kdo to je" ozval se po chvilce ticha Blue. „Jo to mě taky. Asi mu budu dotyčnému teď říkat "modrý květ" zasmála jsem se pro sebe. „Eh debilnější přezdívku jsem nikdy neslyšel" „Ale ticho. Náhodu mě se líbí, a to mi stačí" vyplázla jsem ne něho jazyk a koukla se jinam. „Tak pardón" zasmál se. „Ale co víš, třeba jsem to já" hodil sváděcí pohled
a já mu to oplatila jen pocker facem. „Dobrý pokus, ale ty to fakt nejsi" „Jak to můžeš vědět" naoko se urazil. „Protože ty takový romantik nejsi a nebudeš" začala jsem chichotat. „Cože?!" řekl a vstal prudce. „Já jsem romantik! A lepší než tenhle!" „Jasně, V tom případě já jsem ten nejhorší herec" uchechtla jsem se. „Hele neštvi mě!" „Nebo co" „Nebo-" chtěl něco říct, ale očividně si odpověď rozmyslel. „Tak vidíš" znovu jsem na něho vyplázla jazyk a dojedla toust, který jsem držela v ruce. „Ale už půjdu" koukla jsem z okna. „C-Co? Tak brzo?" protestoval Blue a nezněl moc nadšeně s mým názorem odchodu. „Bohužel. Musím dohnat učivo, a navíc se musím ohlásit "doma" " a stoupla si ze židle. Oblečená jsem už byla, takže mi už jen scházelo jen dojít do sirotčince a doučit se do školy a zavolat do nemocnice co se semnou stalo a ať se o mě nestrachují. „Nechoď" snažil se mě přemluvit Blue, ale já se nedala. „Příště zase přijdu ju?" navrhla jsem, a to už souhlasil. „Tak dobře" „Ukážete mi pane kudy se jde k východu?" snažila jsem se to zavalit trochu s humorem a díky bohu to taky tak vzal. „Jistě slečno, pojďte zamnou" zasmál se a já taky.

Došli jsme ke dveřím a otevřela je. „Tak nejspíše asi zítra" usmála jsem se na něho. „Tak zítra" taky se usmál a já vypadla z jejich domu. Cestou jsem si jen tak pobrukovala známé písně, aby mi cesta rychleji utekla do sirotčince. Zároveň jsem se tam těšila, ale zároveň ne. Měla jsem tak trochu strach z Lily, že se mi bude asi tak dobrou hodinu posmívat, že jsem ještě neumřela a, že je to škoda. Jen jsem si povzdychla a koukla na budovu před kterou jsem stanula s nápisem „Sirotčinec slečny Vanilové". Otevřela jsem dveře a na to jsem brzo musela uhnout páru děckám co utíkali rychle z budovy. Radši jsem se ani na nic neptala, protože beztak by mě akorát poslali někam a na tohle jsem náladu fakt neměla. Vyšla jsem schody do třetího patra a zůstala asi stát minutu přededveřmi. Nechtěla jsem dovnitř, ale musela jsem. Vešla jsem do pokoje a pohled mi padl na ležící Lily v mé posteli. Počkat jak v mé?! Má svoji ne?

Jakmile mě Lily spatřila doslova ke mně vystartovala a pevně objala. „Ty blbko! Víš, jaký jsem měla strach, že umřeš! Nejradši bych ti dala pohlavek!" a tisk zpevňovala. „Lily-vzduch" dostala jsem ze sebe jen tak tak. „Ou jasné. Promiň" řekla a povolila stisk. „Ale děkuji za tvoji starost" usmála jsem se. „Ts kdo by neměl starost o takovéhle nemehlo" usmála se. „No dovoool" naoko jsem se urazila. Bylo zajímavé jak se, tak semnou bavila a rozhodně tohle nevypadalo jako nějaká bouda. „Dám si příště pozor ano" „Dobře, ale běda, jestli to porušíš" koukla se na mě vážně. „Neboj, to už bych se ani nenechala. Tohle mi bohatě stačilo" pevněji jsem ji objala. „Jdeš se kouknout na učení?" zeptala se „Ano. A pokud mohu tak co nejdříve do školy." „Jsi blázen" „Já vím" zasmála jsem se. Pustila jsem ji a šla ke svému stolu se učit.