Uběhl další týden.

S blonďáčkem dny ubíhaly rychle jako voda a já začala přemýšlet o tom, že možná jsme opravdu v bezpečí.

Že možná opravdu válku přežijeme...

Draco se sice tvářil, že je naprosto klidný a z ničeho nemá obavy, ale já věděla, že se tak choval jen kvůli mě. ¨

Jenže tento den byl jiný.

Zvláštní.

Můj společník se už od rána choval divně a byl takový roztěkaný. Vždy, když jsem se ho na něco zeptala, neměl ponětí, co jsem to vlastně říkala a já nevěděla, jestli se mám na něj urazit, nebo si o něj dělat starosti.

Nakonec jsem se rozhodla pro to, že to nebudu řešit, protože na každého přeci jednou přijde splín a nemá dobrou náladu. Jenomže po té, co se mi celý den vyhýbal a neřekl ani jedno slovo jsem toho měla upřímně dost.

"Můžeš mi už konečně říct, co se ti stalo?!" Nakráčela jsem si za ním s nevrlým pohledem a založila si ruce na hrudi.

Draco se jen nervozně zasmál a to mě pobouřilo ještě více.

"Nepřipadá mi tady nic vtipného," zavrčela jsem ",celý den se mi vyhýbáš a já nevím, co jsem ti udělala!"

"Chtěl jsem s tím počkat navečer, ale když už to nemůžeš vydržet..." Smál se a někam odběhl. Nevěděla jsem, co chystal a každou vteřinou, co něco hledal v jiné místnosti mě pohlcovala neuvěřitelná zvědavost a poté, co se ozvalo volání mého jména, doslova jsem se za ním rozběhla a málem se zpřerážela na schodech, když jsem je brala dolů po dvou.

"Nebuď nedočkavá!" Pokáral mě pobaveně a já jen pokroutila očima.

Následovala jsem ho a společně jsme došli do místnosti, kde se nacházela vířivka. To, co mě ale překvapilo bylo to, že tentokrát okolo ní byly rozmístěné hořící svíčky a já se s nadzdvihnutým obočím otočila zpět na Draca, který byl za mnou. Šokovaně jsem zalapala po dechu, když jsem uviděla blonďáčka, jak klečel na jednom koleni a v ruce držel krabičku s prstýnkem. Nemyslela jsem si, že bych někdy takhle Draca mohla vidět. Rozhodně né v šestnácti letech.

"Am, vím že jsme hodně mladí, ale budeme mít dítě," usmál se ", a je válka a nikdy nevíš, co se mi během příštích měsíců může stát-"

"Mlč." Přerušila jsem ho. "Tohle nechci poslouchat."Sklopila jsem smutně hlavu a snažila se zahnat slzy.

"Amando Morgan, vezmeš si mě?" Zeptal se a má hlava vystřelila zpět nahoru. V duchu mě v rychlosti probleskly vzpomínky na naše zážitky a na tváři se mi rozlil upřímný úsměv. Šťastně jsem zakývala hlavou na souhlas, mezitím co jsem mu skočila do náruče a ať už díky hormonům z těhotenství, nebo z toho, že mě kluk, kterého jsem milovala požádal o ruku, rozplakala jsem se štěstím.

V tu chvíli jsem si říkala, že všechno už bude tak, jak má být jenže 'štěstí' mi nikdy zrovna moc nepřálo a proto se jako na zavolanou ozvala hlasitá rána v podobě tříštícího se skla a my od sebe s leknutím odskočili.

Věnovali jsme si navzájem ustaraný pohledy, než jsme se rozběhli za příčinou zvuku a já si po cestě v rychlosti nasadila prstýnek na prst, jelikož to Draco nestihl.

A poté, co jsme uviděla to, co nás sem přihnalo, nesnažila jsem se to už dále maskovat a naplno se rozplakala.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Už jen jedna jediná část a epilog a příběh bude dokončen... už zítra.XD

Upřímně, doufala jsem, že příběh stihnu dokončit alespoň do Nového roku a já to budu mít hotové pravděpodobně už zítra.:DD

Jsem z toho nějaká rozjívená, protože jsem s tím opravdu nepočítala:DD

Doufám, že se líbí♥