V Malfoyovic srubu jsem pobývala už čtvrtý den. Vždy, když jsem se procházela po třípatrovém stavení, připadala jsem si jako princezna. Princezna, která čeká na svého prince, který jí přijde zachránit z vysoké věže. Cítila jsem se podobně, jako ona. Osamělá.

Pocítila jsem malý záchvěv radosti, když jsem si představila, že by mě potkal stejný osud a já bych žila šťastně až navěky, jenže pak mi došlo, že můj princ je na té zlé straně a tím je všechno komplikovanější.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli budu pohádku o princeznách vyprávět škvrněti, který mi roste v břichu, ale to jsem po chvilce zvažování raději zavrhla. Nevěděla jsem, jestli by se Dracovi líbilo, že bych našemu dítěti povídala mudlovskou pohádku, kterou mi už před dávnou dobou říkal na mou žádost Harry.

Vlastně jsem ani netušila, jestli vůbec bude o dítě stát...

-----

Jelikož jsem měla velký hlad, došla jsem do kuchyně, která byla v přízemí a rozhodla jsem se, že se pokusím uvařit. Bylo to poprvé. co jsem nebyla líná a chtěla si udělat něco sama i když jsem nemusela, protože Narcissa mi ukázala zásoby, který by mi vystačily na celý život.

Ve velkém koši na stole jsem našla pár dýní a tak jsem jednu vzala a měla v plánu ukuchtit dýňovou polévku. Připomnělo mi to tím Bradavice, kde skřítkové připravovali to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v životě jedla. Dala bych cokoliv za to, se tam vrátit.

Po malé chvilce, kdy jsem zjistila, že potřebuji najít nůž na rozkrojení dýně jsem si uvědomila, že jsem vůbec neměla páru, kde se co nachází a proto jsem musela otevřít několikery šuplíky, abych našla to, co jsem chtěla.

Když jsem ale našla šuplík s noži, málem jsem sebou sekla šokem.

Zemřeš.

Malý bílý papírek mi nahnal takovou hrůzu, že mi po zádech přejel nepříjemný mráz a mírně se mi zatočila hlava.

Ve strachu jsem přemýšlela nad tím, jestli to tam bylo už když jsem sem poprvé přišla, nebo to někdo narafičil v té době, kdy jsem obývala srub.

Ani za nic jsem nemohla přijít na to, kdo to tam mohl dát. Nejprve mě napadlo to nejhorší, ale poté jsem si řekla, že Voldemort by se se mnou takhle nepáral a rovnou na mě poslal kletbu, která se nepromíjí.

Byla jsem zmatená a nevěděla, co dělat. Strašně moc jsem se chtěla přemístit někam pryč, ale došlo mi, že jinde by to bylo ještě horší a taky mi nikdo neřekl, jestli se v těhotenství může přemisťovat.

Cítila jsem paniku a ta se ještě prohloubila, když někdo hlasitě zaklepal na dveře.

Ztuhla jsem na místě a tichými kroky došla do obýváku pro hůlku, která ležela na malém stolečku. V duchu mi rychle bleskla myšlenka, proč jsem sakra nepoužila na ten pitomý nůž kouzlo Accio a místo toho jsem ho hledala deset minut, jako cvok, ale po dalším zabušení mě tato myšlenka opustila.

Doufala jsem v to,. že když budu předstírat nepřítomnost osoba odejde.

Nestalo se tak.

Klepání bylo stále více a více hlasitější a já si v duchu přehrávala všechny svoje možnosti.

Buď otevřu a může tam být nějaký Smrtijed, co po mě jde, nebo neotevřu a on vyrazí zamčené vstupní dveře.

Nakonec jsem se odhodlala a pomalými kroky jsem vykračovala směrem ke dveřím, pevně svírajíc hůlku v pravé ruce. Měla jsem neuvěřitelnou chuť se histericky rozbrečet.

Ještě naposledy jsem se zhluboka nadechla a pak pomalu otevřela dveře, připravená na cokoliv.

"Panebože!" Zalapala jsem po dechu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Okeyy. Nejsem spokojená s touhle částí a je takřka o ničem, ale potřebovala jsem se nějakým způsobem dostat tam, co potřebuji , takže prostě tak...xdd

btw : už jen tři části♥♥♥