Uběhly pouhé tři dny...

Tři dny od té události, kdy jsem zjistila, že v břichu mi roste malinkatý tvor a já popravdě nevěděla, co si o tom mám myslet.

Samozřejmě jsem byla šťastná, jelikož jsem si vždycky přála mít dítě s někým, koho budu milovat a z mé strany jsem to tak k Dracovi pociťovala, ale bála jsem se jeho reakce. Byli jsme poměrně dost mladí na to, aby jsme vychovávali miminko a k tomu se obávali o své životy, z důvodu války, která probíhala.

A to byl další problém...

Válka.

Opět jsem trčela v té špinavé cele a bála se, aby tyhle mizerné životní podmínky dítěti neublížily.

Naštěstí tu byla Narcissa, která tu novinku vzala celkem dobře. Nejprve trochu panikařila, ale nakonec měla radost a snažila se mi pomáhat ve všech směrech. Doufala jsem, že už co nejdříve uskuteční její plán, abych se odsud konečně dostala, ale neustále mi odpovídala větou 'ještě nepřišla vhodná doba'.

Už naprosto zoufalá jsem myslela, že ten pravý čas snad nikdy nepřijde, až jednoho večera zvuk klapajících podpatků byl rychlejší a hlasitější než obvykle.

Nestačila jsem říct ani hlásku, protože blonďatá žena mě popadla za ruku a táhla směrem pryč.

"Kde jsou všichni?" V mém hlase byly slyšet obavy, jelikož jsem si všimla, že Cissa nedbala na hlasitost, která by naší přítomnost mohla prozradit a vyvolat tak veliký problém.

"V Bradavicích." Odpověděla s klidem a dál se hnala po dlouhých chodbách směrem k východu.

Po jejích slovech jsem se ale necítila o nic lépe. Vystrašeně jsem se zastavila, tím pádem sebou Narcissa škubla dozadlu, jelikož mě stále svírala ruku a můj manévr nepředpokládala.

"Co tam dělají? Co moji kamarádi? Panebože... co Draco? " Jančila jsem.

"Neboj se, Draco je v pořádku." Zaznamenala jsem, že k přátelům se nijak nevyjádřila a mě bylo jasné, že se na hradu dělo něco hrozného.

Nehodlala jsem to už dále komentovat a nechala se odvést pryč z obrovského sídla. Zbývalo mi jen doufat, že moji přátelé to zvládnou.

Přeběhly jsme celou zahradu a poté jsme přešly přes mohutnou bránu, která na mě působila trochu strašidelně.

Znenadání jsem pocítila ten známý pocit a instinktivně zavřela oči. Poté, co jsem je opět otevřela jsem spatřila velký dřevěný srub.

Na první pohled se zdál být luxusní a útulný.

"Kam jsme se to přemístily?" Zeptala jsem se a obdivovala stavbu přede mnou.

"K nám." Odpověděla prostě, ale když jí došlo, že tohle mi nestačilo, povzdechla si a pokračovala. "Postavili jsme tohle už před mnoha lety, kdyby byl stav nouze a my potřebovali zmizet."

Když jsme vešly dovnitř, byla jsem ještě více ohromená, než předtím.

V místnosti se nacházel velký krb, prostorná bílá pohovka a před ní nějaká kožešina ve stejné barvě. Spatřila jsem i pár malých sošek, který perfektně ladily k interiéru obývacího pokoje.

"Můžeš si vybrat, v jakém patře budeš chtít mít pokoj." Pousmála se blonďatá žena, když viděla můj nadšený výraz.

"Tady je to fakt parádní!" Vyhrkla jsem.

"A bezpečné. Zabezpečili jsme to mnoha kouzly a nikdo kromě naší rodiny o tom neví."

Bezpečí.

Přemýšlela jsem, jestli je vůbec možné říct, že je někdo na světě opravdu v bezpečí, protože já si stála za tím, že ať už si kdokoliv myslí, že se mu nic nestane, zlo si vždy najde cestu.

------------------------------------------------------------

Všem chci moc poděkovat za votes či komentáře, jste nejlepší!♥