"Můžeš mi sakra říct, co ti přeskočilo v hlavě?!" Odchytila jsem si Melanie po snídani hned druhý den.

"Nechci s někým, jako jsi ty sdílet pokoj." Zlomyslně se usmála a já se podivila, kde se to v ní vzalo.

Na začátku minulého roku mi přišla jako milá holka.

"Dobře, tak si to vyřeš s Brumbálem, protože jestli to nevíš, měnit ložnice si nemůžeme." Ušklíbla jsem se a chystala se k odchodu.

"Počkej!"

Otočila jsem se na ní a čekala nějakou omluvu.

"Kde jsi spala?" Z jejích očí sršela zvědavost a já nad jejím chováním pokroutila hlavou.

"Tobě to tak budu vykládat." Odsekla jsem a konečně utekla z její přítomnosti.

Zbytek dne probíhal celkem obyčejně, jako vždy...tedy až na pár malých změn.

Místo toho, abych řešila nějaké holčičí blbosti jsem raději strávila hodiny v přítomnosti Herriet, která byla až moc dobrým společníkem.

Další člověk, který se kolem mě až moc ochomítal byl Harry.

Aby bylo jasno, nemyslím to nějak zle. Mám brýlatého kluka strašně moc ráda, ale když s ním jsem v kontaktu moc dlouho, začíná mi lézt trochu na nervy.

Proto, když jsme čekali na hodinu lektvarů před učebnou, tak jsem se raději odebrala ke zdi, kde jsem mohla pobýt chvíli sama.

Tím chvíli myslím pár sekund.

"Zdravím." Prohodil blonďák a sesunul se vedle mě.

"Ahoj."

"Tak co Melanie? Řekla ti, proč tě vyhodila z pokoje?" Starostlivě se pousmál a já mu úsměv s radostí opětovala.

"Prý nechce s člověkem, jako jsem já sdílet pokoj." Snažila jsem si vzpomenout na slova, která mi řekla.

"A ví ta blbka, že tě nemůže vyhodit z pokoje, protože měnit si ložnice je zakázané?" Uchechtl se a nevěřícně pokroutil hlavou.

"Řekla jsem jí to, takže už by měla."

"No, když tě bude štvát, dveře u mě jsou pro tebe vždy otevřené." Mrkl a pak vstal a vešel do učebny, která se zrovna otevřela s příchodem profesora.

Jeho slova mě odzbrojila a já jsem se v duchu radovala, že tohle škádlení mezi námi je zpět.

Když už po strašně dlouhé době všechny předměty skončily a my měli volno, objevila se přede mnou další osoba, která si chtěla promluvit ohledně mého "skvělého" kamarádství.

"Amando, můžeš na chvilku?" Brumbál pokynul rukou kousek do strany a já se přesunula podle jeho pokynů do prázdné chodby.

Ředitel se pomalým krokem rozešel a tak jsem jeho gesto napodobila.

"Ty a Melanie máte mezi sebou nějaké spory? Jestli se tedy mohu na takto osobní dotaz zeptat." Zeptal se a v jeho očích nepanoval klid, který byl na jeho tváří skoro pokaždé, co jsem ho viděla, ale tentokrát se tvářil trochu znepokojeně.

Byla jsem zaskočená, že ho zajímají tyhle hloupé školní problémy namísto těch důležitých.

Strašně moc jsem toužila po tom, mu sdělit to, na co jsem přišla ohledně mého strejdy, ale bohužel jsem se neodvážila měnit téma.

Pociťovala jsem vůči němu trochu vztek. Od té doby, co se vrátil do školy mě ani jednou nekontaktoval, kvůli dalším myslankám a dělal, jako kdyby jsme se nikdy nescházeli.

"Ne, nemáme," odpověděla jsem po chvíli, ale pak mi došlo, že je to lež, "tedy pravděpodobně asi ano. Nevím o žádném sporu, který by se mezi námi stal, ale očividně už Mel nechce se mnou být na pokoji."

"Myslíte, že už vaše přátelství se nenapraví? Ptám se proto, jestli není zbytečné ihned měnit ložnice." Uvažoval logicky.

"Myslím že ne." Odpověděla jsem popravdě.

"Opravdu?" Ujišťoval se.

"Opravdu."

"Dobrá tedy, tvůj pokoj bude od teď číslo 146."

------------

Proč jí Melanie nesnáší?:O