Byla jsem v pokoji sama a snažila se vybavit si všechny vzpomínky, které jsem viděla v myslánkách.

Pokoušela jsem se to nějak shrnout.

Očividně můj dědeček měl spor s mým strýcem, kterého jsem nikdy nespatřila a nakonec byla slyšet hádka o rodinný dědictví.

Byla jsem plná adrenalinu a spánek nepřipadal v úvahu.

Jednak proto, že bylo brzo a studenti ještě tlachali ve Velké síni.

Jednak proto, že jsem si vzpomněla na knížku v knihovně, na kterou jsem narazila, když jsem v pátém ročníku studovala na hodiny Lektvarů, ze kterých jsem měla hrůzu.

Tryskem jsem vběhla do knihovny úplně dozadu a v hromadě knih jsem konečně našla tu, kterou jsem měla celou tu dobu na mysli.

'Dějiny mocných kouzelnických rodin.'

Když jsem jí před rokem objevila, ani za mák mě nenapadalo, že tam najdu svoje jméno, ale stalo se a proto jsem listovala stránkami, jako zběsilá.

Rodina Morgan byla zavražděná dosud neznámým pachatelem.

První věta u naší rodiny mě zarazila i přes to, že jsem jí několikrát četla a jako obvykle mě přejel mráz po zádech.

Očima jsem přeskočila dlouhé věty, které pro mě v tu chvíli neměly žádný význam a najela jsem na sloupek vypsaných jmen, kteří byli oběti vraždy.

Alexandr Morgan
Emily Morgan
Elizabeth Morgan
Bruce Morgan
...

Nejprve jsem zastavila očima na jménech mých rodičů a prarodičů, ale pak jsem se sebrala a přečetla si zbylých dvanáct jmen na seznamu.

Žádného Mika jsem tam nenašla.

A v tu chvíli mě něco napadlo.

Byla hádka a můj strýc měl spory s rodinou...rodinné dědictví...je nezvěstný...

Rychle jsem zalapala po dechu a vrátila knihu na místo, kde byla předtím.

Byla jsem na jednu stranu tak zmatená, ale na tu druhou tak jistá, že se mi z toho adrenalinu motala hlava.

Je možné, aby můj strýc zabil vlastní rodiče a sestru?

Dávalo by potom smysl, že já jako jediná s tetou přežila, protože na mě se nemohl hněvat a teta se vypařila..

Hlava mi z toho šla kolem a tak jsem se rozhodla se vydat na astronomickou věž.

"Hej, zastav se na chvilku." Zasmál se někdo a popadl mě za ruku.

"Co chceš Melanie?" Zavrčela jsem na ní a pokoušela se vytrhnout z jejího sevření. Chtěla jsem vypadnout pryč.

"Jsi na mě hnusná. Proč?" Zeptala se zraněně a já si povzdechla. Neměla jsem na žádný srdceryvý kecy náladu a tak jsem se rozhodla být k ní upřímná.

"Protože poslední dobou tě mám až pokrk Mel."

Vytrhla jsem se jí a nechala jí tam stát samotnou s otevřenou pusou dokořán.

Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně, ale v tu chvíli jsem se cítila sakra dobře a proto se mi na tváři objevil malý úsměv.

Když jsem konečně vystoupala ty schody na astronomku úlevně jsem si oddechla, že už konečně můžu hodit věci za hlavu.

To jsem ale ještě nevěděla, koho tam potkám.

-----------------------------------

Jaký máte názor na Amandu, jak se zachovala k Melanie?