Poté, co jsem se Dracovi svěřila s Brumbálovo armádou jsem pociťovala v těle nepříjemný pocit.

I když jsem si na jednu stranu byla jistá, že Dracovi věřím a že by mě nepodrazil ten špatný pocit ve mně stále byl a já nevěděla, jak se ho mám zbavit.

Mojí náladu nezlepšila ani hádka s Harrym, která se udála hned po snídani, když jsem zapomněla na náš sraz.

**flashback**

"Harry přestaň!" Zavrčela jsem na něj a lehce ho od sebe odstrčila. Nebyla mi tahle konverzace příjemná.

"Proč? Bavíš se s Malfoyem a mě od sebe odháníš!" Vyjel po mně a já vykulila oči. Překvapilo mě jeho chování. Nikdy jsem ho neslyšela zvýšit hlas.

"Protože-" na chvíli jsem se zasekla, jelikož jsem nevěděla, jak pokračovat a on si jen odfrkl.

"Protože? Neříkej mi, že se ti líbí!" Vyprskl a jeho obličej pomalu nabíral červené barvy.

"Cože?!" Jeho otázka mě překvapila a já se snažila nedat na sobě znát, že mě vyvedla z míry. Sama jsem nevěděla, co k Dracovi cítím a i kdyby se mi líbil, chtěla bych, aby to Harry zjistil jako poslední.

"Nesnaž se to zapřít." Založil si ruce na hrudi a probodával mě pohledem.

"Nechápu o co se snažíš, ale jsi směšný!"

Ještě než brýlatý chlapec stihl něco namítnout, jako na potvoru se k nám přihnal ten o kom jsme se zrovna bavili.

"Co za ní zas dolejzáš Pottře?!" Zasmál se Draco a přehodil jeho ruku přes má ramena. Nijak jsem mu neodporovala a jen se pousmála. Bylo mi to příjemný a cítila jsem se hezky.

"Běž někam Malfoyi." Zasyčel Harry a jeho pohled byl upřený na ruku, která byla opřená o mé rameno.

"Co? Vadí ti, že tě nechce?" Zasmál se můj blonďatý kamarád. "Jsi naštvaný, protože má slabost pro mě?" Ušklíbl se a pohladil mě po tváři. Věděla jsem, že to dělá jen kvůli Harrymu, ale kdyby to udělal i někdy jindy, nebyla bych proti.

Snažila jsem si opakovat, že jsme jenom kamarádi, abych své splašené pocity zahnala.

"To se ještě uvidí!" Prskl kluk s jizvou a naštvaně odešel pryč.

**end of flashback***

A tím vše bylo ve strarých kolejích.

Harry samozřejmě dohodu nedodržel a opět jsme byli tam, kde před Vánoci.

Připadala jsem si, jak v nějakém začarovaném trojúhelníku, který se opakoval stále dokola a čekal, než se pro něco rozhodnu...lépe řečeno, pro nějakého kluka rozhodnu.

Bylo mi to všechno líto, jelikož jsem si uvědomila, že jsem na Harryho v poslední době tak trochu zapomínala a proto jsem měla v plánu na schůzce Brumbálovi armády vše urovnat a v klidu probrat.

Nejdříve jsem nevěděla, jestli tam mám vůbec chodit, protože jsem se bála, že mě tam kluk s jizvou nebude chtít, ale nakonec jsem se odhodlala a šla tam.

V duchu jsem se snažila uklidnit tím, že tahle skupina není založená na tom, aby se tam řešili naše rozpory a proto jsem doufala, že alespoň před ostatními budeme v pohodě.

Bohužel jsem se mýlila a Harry mě po celou tu dobu viditelně ignoroval a mně nemohlo uniknout, jak po nás ostatní členové házeli nechápavé pohledy.

Někdy u konce hodiny, kdy jsme vyčarovali své patrony přišel za námi do Komnaty nejvyšší potřeby Dobby.

Dobbyho jsem měla strašně moc ráda a byl to ten nejveselejší domácí skřítek široko daleko, ale tentokrát se tvářil vystrašeně.

"Co se stalo Dobby?" Vyptával se Harry a zvědavě hleděl na malého tvora, který se mu hroutil před očima.

"U-Umbridgeová." Koktal a zhluboka dýchal, jak se snažil něco ze sebe dostat.

Kluk s jizvou se začal okamžitě vyptávat na otázky, jestli o nás ta ropucha ví a když Dobby přikývl všichni v místnosti začali panikařit.

"UTÍKEJTE!" Zařval brýlatý kluk a všichni jsme se rozprchli pryč.

Běžela jsem jako nikdy a proto jsem možná utekla Umbridgeový a rovnou zamířila do pokoje.

Na jednu stranu jsem měla radost z toho, že jsem jim utekla.

Na tu druhou jsem pociťovala smutek z toho, že nás našli a strach, jestli nechytili někoho ze skupiny.

Ale nejvíce ve mně cloumal vztek kvůli tomu, že nás někdo práskl a já si byla téměř jistá, kdo to byl.

--------------------------------------

Byl to Draco? Nebo ne?
🤷🏻‍♀️