Stála jsem v tom samém dřevěném domě, který jsem už znala, ale tentokrát v obýváku.

Všechno bylo stejně hezky upravené, jako v kuchyni a opět mě pohltil ten pocit bezpečí a pohodlí, jelikož pokoj byl útulný.

"To nemyslíš vážně?!" Zakřičel zhruba dvacetiletý hoch, kterého jsem viděla v předchozí myslánce. Můj strýc byl straší a krásnější, ale působil vztekle.

"Je to nutné Miku." Povzdychl si můj dědeček, který zrovna vstoupil do pokoje. Vypadal unaveněji než posledně a vlasů mu už moc nezbývalo.

"Co kdyby jsi se projednou vžil do mé role tati?! Copak nechápeš, jak se cítím?" Zakřičel hoch a frustrovaně si zatahal za konečky vlasů.

"Chápu, ale z mé strany to taky není nic příjemného. Hlavně se prosím uklidni Miku a nedělej tu žádné zbytečné scény." Snažil se ho zklidnit děda, ale moc se mu to nedařilo.

"Zbytečné scény?! Děláš si srandu? Mám toho dost, sbohem!" Zavřískal, popadl batoh, který ležel kousek od něj a dal se na odchod. Jeho otec vypadal až moc šokovaně na to, aby se pokoušel svého syna zastavit a tak si do rukou vzala žena, která se vynořila odněkud.

"Miku, prosím nedělej to." Zakňučela a po tvářích jí stékaly slzy.

Bylo mi jich líto.

Strýc se po slovech mé babičky zastavil ve dveřích a koukal před sebe, jakoby se rozmýšlel, co má dál dělat. Nakonec pokroutil hlavou a vydal se vstříc černé noci.

Poté se obraz změnil.

Byli jsme opět v obýváku, ale tentokrát tu bylo něco jiného. Původní pocit pohody zmizel a vše bylo takové temné a chladné.

Nábytek byl okopaný a svíčky vyhořelé.

Na pohovce seděli dva muži. Můj děda a ještě někdo pro mě neznámí.

"Tati, proč jsi si nás k sobě zavolal?" Spatřila jsem svojí maminku, která vypadala tak na šestnáct a na tváři měla ustaraný výraz. Vedle ní byla teta, která se šklebila a já neměla páru proč.

"Stárnu moje děvčata, stárnu." Povzdychl si muž a obě dívky se zatvářily nechápavě.

"Jelikož jste mý jediný potomci, rozhodl jsem se, že rozdělím majetek." Řekl rozhodně a já postřehla, že záměrně vynechal jeho syna.

Pak najednou se všechno rozmazalo a v pozadí byl slyšet jen hlasitý křik. Nemohla jsem rozeznat slova a z toho, že jsem viděla jen nějaké šmouhy se mi točila hlava.

-----

"Notak, řekni mi to." Zakňučel už po několikáté můj blonďatý kamarád a já ho jemně praštila do ramene.

"Říkám, že ne a dej mi pokoj otravo!" Hravě jsem na něj vyplázla jazyk a on se zasmál, ale pak opět nahodil jeho typický štěněčí pohled, který používal vždy, když něco chtěl.

"Řekni mi kam chodíš." Prosil stále a já si povzdychla nad tím, jak byl tvrdohlavý.

"Nemůžu ti to říct Draco."

"Myslel jsem, že jsem přátelé. Myslel jsem, že si říkáme všechno. Myslel jsem, že-"

"Bože mlč už!" Zasmála jsem se nad tím, jaký to byl blbec.

"Tak to vyklop. Hale, několikrát v týdnu zmizíš a pak se z čista jasna objevíš a nic mi neřekneš." Zamračil se a uraženě vyšpulil pusu.

"Mám strach." Přiznala jsem.

"Z čeho?" Jeho modré oči propalovaly ty mé a moje odchodlání nic mu neříct se pomalu rozpadalo.

"Z toho, že když se ti s tím svěřím, ujede ti to, někomu to řekneš a já budu mít problém." Nervózně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou a v duchu se fackovala za to, co jsem měla v plánu udělat.

"Am, vždyť víš, že mě se můžeš svěřit s čímkoliv." Jemně mě pohladil po tváři a já se uculila. "Nikomu bych to neřekl." Dodal.

"Slibuješ?"
"Slibuju "

------------------------------

🤷🏻‍♀️