Včerejší noc byla snad nejhorší, kterou jsem kdy v Bradavicích prožila.

Dohromady jsem naspala tak tři hodiny, protože jsem neustále musela přemýšlet nad tím, co mi Melanie řekla.

Uklidňovala jsem se tím, že to mohla být lež, ale proč by mi Mel o něčem takovým lhala? Navíc, viděla jsem, jak se ke mně poslední dobou Draco choval...odtažitě a s odporem.

Ráno při snídani mě bolela hlava a já potřebovala na chvíli zavřít oči, abych byla v pohodě na hodinu. Bohužel jsem relaxovala nějak moc a probudila mě až Herriet, která do mě drknula loktem.

"Jsi v pořádku?" Zeptala se s obavami v hlase.

Potěšilo mě, že měla o mně starost.

"Jo, jen jsem trochu unavená." Na to už nic neříkala a společně jsme šly na hodinu lektvarů.

Netuším, jak se to stalo, ale uprostřed Snapeova výkladu jsem opět usnula.

Asi za to mohla ta tma dole v učebně.

Tentokrát už Herriet nebyla člověk, který do mě drknul, ale silný a hrubý hlas, který na mě zařval a já byla čilá až až.

"MORGAN!" Zaječel vztekle profesor lektvarů a moje hlava se vymrštila z lavice nahoru.

"Ano pane učiteli?" Špitla jsem a věděla, že to dělám ještě horší.

"Tak tohle je nepřípustný! Nepřipravená na hodinu, uprostřed výkladu usne a ještě je drzá?! Na příští hodinu bych vám doporučil se pořádně připravit, protože je velká pravděpodobnost, že si vaše znalosti ověřím." Zlostně sykl a zbytek hodiny si mě nevšímal.

Docela jsem si oddechla, že Zmijozelu neodebral body a mě nedal trest, ale věděla jsem, že za to může to, že jsem patřila do 'jeho' koleje.

Ihned po vyučování jsem zašla do knihovny s Hermionou, která vytáhla nějakou velkou bichli a praštila s ní na stůl.

Začala jsem se dusit prachem, který se okamžitě vznesl do vzduchu a Hermiona se jen zasmála.

Zhruba po hodině a půl mi došlo, že jsem asi fakt tupá, protože jsem nepochytila skoro nic.

"Hermiono, já to nechápu." Zakňučela jsem asi po stopadesáté a má doučovatelka si jen povzdychla.

"Co na tom nechápeš?"

"Všechno. Říkáš to strašně složitě." Zabrblala jsem a viděla, že mé kamarádce začínala docházet trpělivost.

"Hale, běž na večeři...už je pozdě. Já jí pro dnešek vynechám a pokusím se něco do té hlavy narvat jo?" Falešně jsem se usmála a ona jen přikývla. Ještě předtím, než odešla jsem jí poděkovala za to, že její volno věnovala mé neschopnosti a když jsem zůstala v knihovně sama, unaveně jsem praštila hlavou o stůl.

Strávila jsem půl hodiny učením, než mi došlo, že to fakt nemá cenu, jelikož moje oční víčka neustále padaly a já čekala, kdy zase se ponořim do snů a v knihovně, kam mohl přijít kdokoliv jsem to riskovat nechtěla.

Vztekle jsem vstala, popadla knihu a vrátila jí na místo, kde předtím ležela.

Se zamračeným výrazem jsem si to zamířila na odchod, ale hlasitá rána mě vylekala.

Instinktivně jsem se rozběhla na místo, odkud se zvuk ozýval a když jsem k regálu doběhla, uviděla jsem na zemi ležet knihu, ale žádný student poblíž nebyl.

Potichu jsem našlapovala a prodírala se čím dál tím hlouběji do knihovny, když v tom najednou jsem uslyšela jakoby někdo rychle utíkal směrem pryč ode mně.

Hrozně moc jsem toužila po tom, zjistit kdo to byl, ale poté, co jsem došla zpět, neznámý už z knihovny vyběhl.

Chvilku jsem stála na místě jako opařená a pak mi něco došlo.

Někdo mě celou dobu sledoval...