Už něco kolem pěti minut jsem se opírala o sloup a snažila se neposlouchat ty kecy, o čem se ta trojka vedle mě bavila.

Nevěděla jsem proč jsem k nim cítila odpor, ale prostě se mi něčím hnusili a já si nemohla pomoct.

Znuděně jsem si hrála s prsty na rukou a doufala, že čas co nejrychleji uplyne a já budu konečně v nové škole.

Po nějaké době jsem vzhlédla a když jsem zjistila, že nikdo mě známý okolo není, lehce jsem zpanikařila.

Zůstala jsem na nástupišti ztracená sama se svým černým kufrem.

Popadla jsem ho a rozešla jsem se směrem dopředu, aniž bych věděla, kam mám namířeno.

O pár sekund později jsem ucítila tlak na rameni a uslyšela jsem nepříjemný holčičí hlas.

"Co si to dovoluješ mudlovská šmejdko?" Vyjela na mě nějaká holka s obličejem, který mi trochu připomínal nějakou rasu psa. Už od pohledu jsem věděla, že my dvě kamarádky nebudeme.

"Já? To ty nemáš být tak nemotorná a koukat se na cestu!" Odsekla jsem a dívka překvapeně pootevřela pusu. Pravděpodobně na tohle chování nebyla zvyklá. "Mimochodem, jak víš, že moji rodiče jsou mudové?" Ušklíbla jsem se a čekala na její reakci, která přišla brzo.

"Víš s kým to mluvíš? Já jsem-" zastavila se a rozzuřeně mě probodla pohledem. "Proč se směješ?" Vypískla a já se ještě víc rozchechtala.

"Když jsi naštvaná, vypadáš jako boxer...myslím ten pes." Zasmála jsem se. "Ty vypadáš jako pes i když nejsi naštvaná, ale tohle je extrém." Tolik jsem se smála, až jsem lapala po dechu.

"No dovol!" Už byla od vzteku celá rudá a to bylo ještě více směšný.

"Dovolím." Sebevědomě jsem se ušklíbla a vydala se od psí holky pryč. Neměla jsem ponětí, kam jsem si to mířila, ale asi po pěti krocích jsem se zastavila a rozhlížela se kolem sebe. Nechápala jsem, jak mě ostatní mohli nechat samotnou a jít pryč,aniž by mi nějak dali vědět.

"Ztratila jsi se?" Uslyšela jsem chladný hlas, ve kterém nebyl náznak ani špetky citu.

Trochu znepokojeně jsem zvedla pohled nahoru a spatřila muže s dlouhými blonďatými vlasy a šedými oči. Na první pohled mi naháněl strach, ale to jsem na sobě nedala znát.

"Ne." Sebevědomě jsem odpověděla a měla v plánu pokračovat v cestě.

"Jsi si jistá?" Nadzvedl jeden koutek u úst a já se podivila. Musel na mě něco vědět, jelikož v jeho očích se odráželo něco zvláštního. Něco, co ve mě vyvolávalo špatný pocit.

"Nejsem," povzdychla jsem si a porozhlédla se okolo, "jen někoho hledám."

"Mohu se zeptat, jak se jmenuješ?" Ozvalo se někde nalevo ode mně a já se za hlasem otočila. Stála tam žena a ten kluk. Kluk který mě před chvíli pozoroval s upřeným pohledem.

"Ehm," polkla jsem a odhodlala se vyslovit konečně svoje jméno, "Amanda Morgan."

Bylo to zvláštní se představovat po takové době pravým jménem.

"To není možný!" Řekla žena se stejnou barvou vlasů jako muž a kluk stojící vedle ní.

Přešla ke mně blíž a detailně si mě přejížděla očima ze zhora dolů.

"Jak se jmenují tvoji rodiče?" Zeptal se pro mě trochu děsivý muž.

Nevěděla jsem, o co jim šlo.

Přece jen bylo zvláštní, že se mě vyptávali na tak osobní věci.

"Proč to chcete vědět?" Nevrle jsem zavrčela, jelikož mi docházela trpělivost. Nebavila mě tahle konverzace a já opravdu nebyla trpělivý člověk.

Čekala jsem, že mě pokárají za mojí drzost, nebo nahodí naštvaný výraz, ale oni udělali úplný opak. Žena s mužem se na sebe podívali a pousmáli se. Vůbec jsem to nechápala.

"Alexandr a Emily Morgan." Zamumlala jsem, když mě pozorovali a čekali na mojí odpověď.

"Panebože!" Vyhrkla blonďatá pohledná žena a pevně mě objala. Byla jsem tak v šoku, že jsem nechala ruce volně svěšený a překvapeně jsem vykulila oči.

Objetí trvalo jen chvíli. Zhruba tak tři sekundy. Pak se žena odtáhla, zpátky nahodila svůj kamenný pohled a urovnala si košili, která se jí trochu vyhrnula. Už na první pohled by jste jí označily za velmi elegantní.

"Omlouvám se," začala a šlo na ní poznat, že omluvy se jí neříkají lehce, "v Bradavicích jsme byly s tvojí matkou nejlepší přítelkyně." Oznámila mi.

Nevěděla jsem, co říct a tak jsem se jen pousmála a doufala, že něco ještě poví, aby jsme neskončili v trapném tichu.

"Nastupuješ do Bradavic prvním rokem?" Zeptal se muž. "Mimochodem jsem Lucius Malfoy a tohle je má žena Narcissa a syn Draco."

"Těší mě. Ehm jo, přestupuju z jiné školy." Hned co jsem tohle vyslovila, připadala jsem si jako idiot. Snad jim bylo jasné, že musím přestupovat z jiné školy, když nevypadám na jedenáct. Doufám.

"Z Krásnohůlek?"

Vykulila jsem na Luciuse oči a následně se zamračila. Urazilo mě, že si mě spojoval s namyšlenými studentkami z Krásnohůlek.

"Z Kruvalu." Odpověděla jsem tvrdě a nakrčila obočí. Ať mě moc neštve, jinak to nedopadne dobře.

Ostatní má odpověď pravděpodobně příjemně překvapila, jelikož vypadali čím dál tím víc spokojeně.

"Amando!" Ozval se někde v dálce silný holčiči hlas a já se ohlédla. Uviděla jsem Hermionu a ostatní, kteří na mě nejistě hleděli.

Otočila jsem se zpátky na rodinu Malfoyů, pokroutila jsem očima a následně si povzdychla.

"Už budu muset jít." V mém hlase byl slyšet otrávený tón za který mohla má špatná nálada, která mě najednou přepadla.

"Na viděnou, Amando." Pronesl zdvořile Lucius a Narcissa se k němu přidala.

"Počkej!" Vyhrkl kluk, který nepromluvil ještě ani slovo.

Nadzvedla jsem obočí a čekala, co z něj vypadne dál.

"Jestli nevíš s kým sedět ve vlaku, klidně si přisedni k nám." Šibalsky mu zajiskřilo v očích a já se pousmála. Už z jeho hlasu šlo poznat, že má velké sebevědomí a to mě vyhovovalo, protože já byla to samý.

"Dobře."

Rychle jsem se s nimi rozloučila a rozešla se zpátky ke 'své' skupině lidí, kteří na mě čekali s nesouhlasným výrazem ve tvářích.

"Děje se něco?" Zaculila jsem se a tvářila se jako andílek.

"Ty se ještě ptáš?!" Vyjekl Ron Weasley, otravný zrzek, který se pořád do něčeho pletl.

"Ehm..nevim co máš za problém." Znechuceně jsem si ho prohlédla a on mě propaloval nenavistým pohledem.

"Malfoy je můj problém."