Ubehly týdny a kvapem se blížily Vánoce a já se čím dál tím více obávala střetnutí s mojí tetou, které mělo nastat. Po večerech jsem si dělala ještě větší starosti a v duchu si představovala rozhovory, které by mohly mezi námi proběhnout a vymýšlela odpovědi, které bych tetě řekla.

Dnešní ráno jsem se ale dozvěděla, že žádné setkání neproběhne.

Po strašně dlouhé době mi konečně přišel dopis, velice odlišný těm od Siriuse, Remuse nebo Brumbála.

Pergamen byl zvláštně bílý a vypadal nově a leskle. Když jsem ho otevřela, vyskočilo na mě tety písmo, které bych poznala všude, díky jeho okrasným smyčkám a vlnkám, které při psaní používala.

Amando,
domluvila jsem se s panem Lupinem, že o vánočních prázdninách budeš u něj. Jsem velice šťastná, do jaké jsi byla zařazena koleje. Jsem na tebe hrdá. Přeji hezké Vánoce.
Tvoje tetička.

Po přečtení tohohle dopisu mě pohltil vztek. Najednou jsem byla vytočená na všechno. Na tetu a její spisovný jazyk, na to, jak pořád oslovovala Remuse pane Lupine, i když jí navrhl tykání, na to, jak se vždy na konci dopisu podepisovala tvoje tetička, na Harryho, který se mnou chtěl trávit každou minutu volného času a na Draca, který mi v podstatě nařizoval, abych se s Harrym přestala bavit.

Bylo mi nanic z toho, že rozhodla bez mého vědomi o tom, že se letos na Vánoce nepodívám domů.

Někdy mi její panovačnost lezla krkem.

Už odmala se snažila vždy rozhodovat za mě a já jí nemohla odporovat. Byla něco jako mé druhé já, které rozhoduje o mém osudu a přátelích a já byla pouhá skořápka, která jenom nahlížela na to, co se děje.

Cítila jsem se tak blbě, že jsem musela z Velké síně okamžitě zmizet.

Mělo by mi být jasné, že dvě odlišné osoby, které se v mém životě v poslední době vyskytovaly nejvíce se za mnou rozběhnou, ale vztek mě celý pohltil a na to, že se střetneme na chodbě jen ve třech jsem nepomyslela.

"Am! Stůj!" Volal na mě Draco, který přiběhl první a já se celá udychaná zastavila.

Ani né deset sekund po té se objevil Harry.

"Jsi v pořádku Amando?" Zeptal se starostlivě a já nevěděla, s kterým klukem mám navázat oční kontakt dřív.

"Naprosto." Zalhala jsem a snažila se znít přesvědčivě. "Jenom si teď půjdu pročistit hlavu ven k jezeru, potřebuju na chvilku na čerstvý vzduch." Objasnila jsem jim situaci tak, jak jsem to cítila a doufala, že mě nechají v klidu odejít.

"Mužů tě doprovodit."

"Půjdu s tebou."

Ozvalo se naráz a oba kluci po sobě hodily nechápavými pohledy.

"To teda nepůjdeš!" Vyštěkl na Harryho Draco a v očích se mu mihl záblesk vzteku.

"Vážně? Odkdy ty rozhoduješ za Amandu?" Ušklíbl se Harry a založil si ruce na hrudi.

"Možná od té doby, kdy jsme spolu seděli ve vlaku, nebo když jí zařadily do Zmijozelu, nebo od té doby, kdy jsme se stali nejlepšími přáteli!" Draco už vypadal, jakoby měl každou chvíli bouchnout vzteky. Nevěděla jsem, jestli se mám na něj naštvat kvůli tomu, že vlastně odpověděl na otázku, kde se ho Harry ptal, odkdy za mě rozhoduje a nebo jestli se mám rozplývat nad jeho posledními slovy, která mi přišla děsně roztomilá.

"My jsme s Amandou taky přátelé!" Vyjekl Harry a rozhodil ruce. Byl naštvaný tak, jak jsem ho ještě neviděla a já se bála co přijde. Snažila jsem se je zmírnit slovy ve smyslu ať toho nechají, ale oba byli tak zapálený ve svojí nesmyslný hádce, že mě vůbec neposlouchali.

"Jo? A to jsi zjistil kde? Jak víš, že tě má ráda? Beztak si to jen namlouváš. Snažíš se o to, co se nikdy nestane Pottře!" Vysmíval se mu Draco a v tu chvíli se to stalo...Harry po Dracovi celý rudý vzteky vyskočil a povalil ho na zem.

-----------------------------------------------

Je tu vůbec někdo, kdo má rád Hamandu, nebo všichni fandí Damandě?:D