Po skončení školního roku jsme se odcizili. Ty jsi přestal pracovat v kavárně a začal se věnovat více sám sobě. Já jsem ovšem nedokázal myslet na nic jiného než na tebe. Psal jsem ti každý den, snažil se jak jen to šlo, ale ty jsi mě ignoroval. Přestože jsme se neviděli pouze dva týdny, tak mi to připadalo jako dva měsíce. U mě doma to bylo peklo, bratr se ke mně měl nastěhovat, jelikož šel na střední v Soulu a rodiče napadlo, že by mohl bydlet se mnou.

,,Hyunjine, jsi už velký kluk na to, aby jsi odmlouval. Bude tady jen týden a když to nedopadne tak půjde normálně na kolej." hádka s mojí matkou by nebyla nepředvídatelná, ale tahle debata za hádku rozhodně nestála.

,,Ale mami, taky si chci užít trošku toho studentského života. Nebudu ho hlídat.." samozřejmě, že jsem nechtěl ve svém bytě mého mladšího bratra, když už tak jsem byl myšlenkami někde jinde. A teď jsem měl ještě hlídat malí děcko. 

,,Nebudeme o tom diskutovat. Woojine, až si vybalíš tak poslouchej bratra ano?" otočila se na mého malého bratra a jemně ho pohladila po hlavě.

,,Děláš jako kdyby mi bylo pět." odpověděl a stejně jako já se sní rozloučil. Hned na to došel do pokoje po hosty a začal si uklízet oblečení a vše ostatní. Jak vzorný kluk.

Dny plynuli, ty jsi stále neodepisoval a já se staral o Woojina. Už byl pátek, což znamenalo že měl jet zítra domů. Jako vždy jsem ti před jedenáctou napsal zprávu na dobrou noc a šel do sprchy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na tebe a to bylo to proč jsem tam taky strávil více jak čtvrt hodiny. Hned co jsem vylezl ven jsem našel v kuchyni Woojina, který si hraje s mým telefonem.

,,Woojine, proč máš v ruce můj telefon? A taky máš už spát, máma má dojet už v sedm a to víš." bylo mu čtrnáct to ano, ale když něco není podle mámy tak dostanu vždycky seřváno já.

,,Volal ti nějakej Felix, tak jsem to chtěl zvednout, ale nestihl jsem to. Ale napsal zprávu, ale neznám heslo, takže nevim co." odpověděl drze a telefon mi dal do ruky, zatímco odešel do pokoje k sobě.

Opravdu jsi mi volal, ale přece jenom bylo pozdě. Poslední co bych chtěl já byl hovor o půl jedenácté večer. Ale pořád jsem byl překvapený. Po několika týdnech jsi konečně odepsal a byl jsem z toho tak nadšený. Ovšem to co jsi napsal mě opět dostalo do kolen.

- Já tebe taky, dobrou noc. -

Odpověděl jsi. Po třech týdnech jsi mi odpověděl na tu zprávu, kterou jsme ti napsal v podnapilém stavu. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem to napsal já, a vlastně i teď v to nevěřím, ale ty jsi mi to přesně takto říkal. A tobě věřím, jenže jsem ještě sám nevěděl co ta slova dokážou s člověkem udělat. A občas to nevím ani teď , Lixie.