Od té doby co jsi začal pracovat se mnou se zlepšilo mnohem víc věcí. Začal jsi se bavit s Chanem, neboli v tu dobu mým bývalým nejlepším kamarádem, a dokonce bych řekl, že jste byli i nejlepší kamarádi. Se mnou jsi začínal mluvit jinak. Hodně jsem se bál, že za to můžou moje názory, ale jak jsem po delší době zjistil, nebylo to tím.

Jako každé nedělní ráno jsem šel do kavárny, abych mohl několika lidem udělat moji kávu, nebo dopřát nějaký zákusek. Ten den jsem tam měl být pouze já, jenže nebyl.

,,Ahoj Hyunjine." tichá slova, která vycházela z tvých rtů jsem si dokázal zamilovat během pouhých dvou dnů.

,,Felixi? Co tady děláš, dnes zde mám být pouze já ne?" rychlá a zcela normální otázka, jenže mi vůbec nedošlo, že odpověď na ni mě může i překvapit.

,,Nenechám si přece ujít nedělní kávu od někoho jako jsi ty." 

Tvoje slova mě doslova zarazila a já jsem na tebe koukal jako zmražený. Nevěděl jsem jestli to byl pokus o flirtování, nebo jen kompliment. Nedokázal jsem to rozeznat, a možná proto jsem se tak debilně zeptal.

,,Líbím se ti?" klepal jsem se jako o život, protože jsem nic takového nikdy nevyslovil. Celý svět se zpomalil a moje srdce bylo jako splašené.

,,Neříkám, že nejsi hezkej, ale nic citového v tom nehledejme." rozklepaný hlas. Lžeš mi?

,,Dobře." polknul jsem a šel ti připravit tvojí kávu.

Několik dnů potom jsi se mi vyhýbal. Ovšem, že jsem věděl kvůli čemu to bylo. Kdyby se mě někdo taky zeptal, tak se mu budu taky vyhýbat, ale proč zrovna ty? Pár dní na to jsme spolu měli pracovat celý den. Abych řekl pravdu, tak se mi do toho nechtělo, ale věděl jsem, že to mezi námi musím za každou cenu urovnat. Byl jsi pro mě jiný, neboli výjimečný.

,,Ahoj ." potichu jsem tě pozdravil. Tvá tichá odpověď mě ani nepřekvapila, ale poté jsi se nadechnul. To znamenalo, že jsi chtěl něco říct.

,,Dřív než něco řekneš, tak mě prosím vyslechni. To co se stalo, nechtěl jsem, aby to skončilo, tak jak to skončilo. Seš pro mě úžasný kamarád a vím, že někoho jako jsi ty najdu už jen vzácně. Opravdu se ti chci omluvit, nemyslel jsem to tak zle. Proč bych taky měl zejo. Beztak seš stejně jak já na holky, takže by to nedávalo smy-." mumlal jsem jedno přes druhý, ale ty jsi mě pořád poslouchal a několikrát jsi se i usmál.

,,Hyunjine!" poprvé co jsi na mě zvýšil hlas. I naposledy. Přestal jsem mluvit a začal se na tebe dívat. ,,V pořádku, nic se nestalo."

,,Určitě." tato slova jsem řekl, až po několika sekundách ticha.

,,Ano, jen.. to co jsi říkal s těma holkama. Já, nelíbí se mi holky. Jsem gay." to jediné mě dokázalo shodit na kolena.

Bylo to pro mě něco odporného. Přestal jsem se s tebou bavit a řekl bych, že jsem s tebou nechtěl mít ani nic společného. Jediné co jsem udělal bylo to, že jsem tě začal sledovat na tvém instagramu. Jediná možnost jak o tobě vědět něco víc něž pouhé jméno a orientaci. Jenže mi nedošlo, že každej člověk může litovat svých činů. A taky to, že ty sis svoji orientaci nevybrat sám.