První školní den si pamatuju už matně. Bylo to pro mě něco co jsem si nedovolil zapamatovat. Ale i přes to, že jsem si to nepamatoval jsi ty byl ten jediný, který ano. To ty jsi mi řekl, že tento začátek školního roku začal takhle. A kdyby to šlo tak bych vrátil čas a hned to napravil.

,,Hyunjine, Chanbine ?" zavolala na nás učitelka angličtiny. Hned jsme k ní přišli a uklonili se.

,,Ano madam?" zamumlal Bin a společně se mnou se podíval na tebe.

,,Tohle je Felix. Myslíte, že mu můžete pomoct se začlenit? Je tady nový a nechci ať to zůstane na něm." ukázala na tebe a ty ses dokázal jen usmát a podívat se k zemi.

,,Samozřejmě madam." odpověděl jí a ona se spokojeným úsměvem odešla zpátky do svého kabinetu hned za rohem. ,,Já jsem Hyunjin a tohle je Chanbin." ukázal jsem nejprve na sebe a poté na Bina.

,,Jsem Felix, Lee Felix." potichým tónem jsi mluvil pořád, ale i přes to jsme ti rozuměli a jemně přikývli. Ovšem dřív než jsem se stihl zeptat na několik otázek, které mě zajímali, k nám přiběhl Seungmin a jako vždy začal vyprávět co se mu za několik minut stalo.

,,... a nakonec mi ještě řekla, že se chce rozejít." přesně tohle byl celej on, vždycky měl co říct. ,,Oh, promiň. Jsem Seungmin a ty jsi?" začal na tebe mluvit a ty jsi s tou rychlostí nedokázal pochytit ani jedno slovo.

,,To je Lee Felix. Je novej." odpověděl mu za tebe Bin a ty jsi opět sklonil hlavu k zemi.

,,Ou aha, tak jo." po těchto slovech jsem chtěl opět promluvit, ale opět mi to někdo nedovolil. ,,Nemusíš tady stát s námi. My jen na někoho čekáme." na poslední slovo jsi se otočil a vešel do třídy, kde jsi se posadil až úplně dozadu.

,,Dobře, ten je až moc divnej. Co o něm víte?" Seungminova slova mě ani nepřekvapila, to bylo přesně to co jsem očekával.

,,Kdyby jsi ho teď neposlal pryč, tak toho rozhodně víme víc." tón, který jsem použil nebyl ani tak hrubý, ale spíše jemný a za to dost hlasitý.

Ten den jsem s nimi už nepromluvil ani slovo. Jelikož jsem se snažil najít tvoje sociální sítě. Ovšem, že jsem je našel, ale neodhodlal jsem se tě začít sledovat. Jenže ten den jsem tě potkal ještě jednou. Pamatuješ, když tě vedoucí přivedl za pult, kde jsem připravoval objednávky a jediné co mi řekl bylo to, že tam budeš pracovat s námi, nebo lépe řečeno se mnou za pultem?

,,Ahoj." byl jsi jako vždy tichý, ale něco bylo jinak. A to tvůj úsměv. Byl nádherný, jenže v tu dobu jsem ještě nevěděl, že ho dokážu stvořit i já.

,,Ahoj um.. promiň mi to ráno s klukama." mírně jsem se usmál a podal ti zástěru.

,,V pořádku, počítal jsem s tím, že to nebude hned růžové." obvázal jsi si ji kolem těla a otočil se na mě, abych ti ji zavázal. A to tiché "děkuji", které jsi řekl jsem nedokázal pomalu ani zaregistrovat.

Poté jsi mi začal pomáhat přijímat objednávky, zatím co já jsem je všechny dělal. Šlo ti to až moc dobře, dokonce i líp něž mně. Až bylo prázdno u objednávek, tak jsi mi šel okamžitě pomoct. Nic jsem nemusel ani vysvětlovat, všechno jsi věděl a uměl. A přesně takový jsi vždy byl. Vždycky jsi věděl jak, kdy a proč věci dělat. A to byl možná důvod proč jsem v tobě začal vidět něco víc.