°Marinette°

Měl tak šťavnaté rty... Měl tak hebké vlasy... Měl kouzlo, které se nedá popsat, musí se zkusit. V tu dobu jsem nemyslela na Adriena, ani na mámu nebo tátu, v tu dobu jsem myslela jen na to, co právě teď chci. V těch polibcích bylo mnoho lásky a pochopení... Bylo to tak nezapomenutelné a věděla jsem, že právě to v tyhle chvíle potřebuji.
Po chvíli jsem se od něj odtáhla. Pak jsem si všechno uvědomila. To přeci nejde! Políbila jsem ho jen proto, protože jsme oba dva psychicky na dně. On mně políbil z lásky a ze strachu o mě.
„Zapomeňme na to... Nikdy se nic takového nestalo, jasný?!" Odešla jsem už bez slov. Kocour za mnou hned přišel, plný zklamání a nechápavosti.
„Proč?! Vždyť ty sama ses přidala tak co řešíš?! Na tohle už nikdy nemůžu zapomenout..." Říkal mi cestou. Nechtěla jsem, aby mi řekl zrovna tohle. Měl pravdu, ale kdo se o ní prosil?!
„Byla to hloupost, chyba. Udělala jsem to, protože jsem na dně. A ty jsi taky na dně a... Chápeš?" Nevěděla jsem, jak mu to mám říct. Nemůžu ho teď zranit... To prostě nejde.
„To si nemyslím. V tu chvíli jsi to tak chtěla a teď už to nezměníš. Chtělas to, tak jsi to měla." Dál už jsme mlčeli. Mé tělo zžíral pocit, že má pravdu. Vždy jsem měla pravdu přece já, tak proč ne teď?!
„M-Máš pravdu..." Vykoktala jsem potichu. Neřekla bych, že tohle někdy řeknu zrovna Kocourovi.
„To já přeci vím, Broučínko." Prohrábl si své vlasy a díval se dál po okolí. Vlastně, ta přezdívka je roztomilá...
„Musíme najít toho napadeného akumou, jinak se k Lišajovi nikdy nedostaneme." Zahnala jsem myšlenky na Kocoura a vyhoupla se yo-yem na střechu opodál. Kocour se odrazil svou tyčí za mnou. Uviděli jsme požár.
„Tam bude určitě ten Ohnislav." Rozběhne se k místu požáru. Já ho však zastavím chytnutím za ocas.
„Takhle je to moc riskantní, musíme ho přepadnout jinak." Pustila jsem Kocourův ocas a přemýšlela. „Už to mám! Ten chlap musí stát na střeše nějakého domu, který nehoří. Půjdeme dovnitř a překvapíme ho, když se tam najednou objevíme." Slezla jsem ze střechy. Kocour udělal to samé a stoupnul si vedle mě. Pak jsme se rozběhli k tomu domu, kde stál ten člověk napadený akumou. Ještě se nám ani nepředstavil. Vylezli jsme všechny schody, teď by to ve výtahu nemuselo být bezpečné. Na úplném vrchu byl poklop, jako od mého pokoje, který jsme následně otevřeli a vešli tam. Zrovna zýval takže mu Kocour rychle chytil ruky a já si v klidu vzala předmět s akumou. Náramek s korálky jsem rychle roztrhla, aby z něj vylétl akuma. Udělala jsem jako vždy svůj rituál.
„Kocoure poběž, musíme najít Lišaje!" Křiknu na něho. Za chvíli už stojí vedle mě. Motýl nebyl tak rychlí, proto jsme mohli po střechách normálně chodit.
„Mám strach... Co když se nám něco stane?!" Řeknu do toho ticha. Kolem nás poletuje miliarda Berušek.
„Tak to nevím..." Řekl bez nějakého náznaku emocí. Z jeho věty nešlo nic vyčíst... Celou dobu jsme už mlčeli a přemýšleli, nebo aspoň já ano. Cesta byla nečekaně dlouhá, ale i tak jsme tam došli.
„Kocoure? Řekni, že to zvládnem..." Zadívala jsem se na něho vyděšeně. Kocour ale neodpověděl, protože se díval do okna. Byl tam Lišaj se stolem plných zbraní a nožů. Teď už jsem neměla žádnou naději.
„K-Kocoure..." Nemohla jsem z toho vyděšení ani mluvit. Vlastně jsem nic říct nechtěla, jen jsem chtěla mít jistotu, že je tu pořád se mnou.
„M-My to dokážeme. Jo dokážeme to."
Řekl sice pořád vyděšeně ale už odhodlaně. Teď mu musím věřit!

Další část máme tady. Bude asi předpředposlední ale nevím...
Tady máme naše hlasování, dnes s trochu více možnostmi:
Kdo se zraní?
1a) Beruška
1b) Kocour
1c) Lišaj
1d) Nikdo

Pokud se zraní, jak moc?
2a) smrtelně
2b) závažně
2c) hodně škrábanců

Kdo odhalí svou identitu jako první?
3a) Beruška
3b) Kocour
3c) Lišaj

Porazí Beruška a Kocour Lišaje?
4a) Ano
4b) Ne

Kdo bude Lišaj?
5a) Pan Agreste
5b) Starosta (Pan Bourgeios)

No to je pro tentokrát asi všechno. Prosím pište to do komentářů, protože jinak si to bude muset namíchat sama.

🐱Nell🐞