1) Já jsem jednu dobu venčila psy (ne takhle pohromadě, to rozhodně ne).

1. Seonmul, zlatý retrívr, opravdu umřel. Jeho pravé jméno bylo Dar a o jeho smrti jsem se dozvěděla o několik měsíců později, takže do té doby jsem měla za to, že je naživu a že ho ještě někdy půjdu třeba venčit (jeho panička měla zlomenou nohu), což mě doteď mrzí. Dost mě taky mrzí vzpomínka na to, jak jsem ho učila "čekej" před schody nebo před silnicí, aby to panička měla jednodušší (což se ukázalo jako zbytečné). Byla to sranda. Nejhorší na té smrti je ten pocit, že na něj zapomenu.
Jeho charakter odpovídal příběhu a stejně tak ta podivnost s dýcháním.
Doopravdy uměl štěkni. Byl při tom roztomilý, protože vypadal, že se trochu bojí štěknout pořádně nahlas. Zprvu spíš tak nějak ňafal nebo co, ale já ho vždycky povzbuzovala a on na mě pak působil hrdě. "Podívej, jak jsem šikovnej!"

2. Jinju, štěně, byla v době, kdy jsem ji hlídala, stará dva měsíce. Její jméno: Magie.
Na takovou dálku jsem s ní nešla, proto ji v příběhu častokrát kluci nosili.

3. Danny, kříženec, se v realitě jmenuje Daneček. Chodil se mnou volně, bez vodítka, ale občas si někam zaběhnul a na pár sekund se mi ztratil z dohledu. Byl to můj první pes, kterého jsem venčila, a miloval aporty a byl sportovní.

4. Kkogiho a Seungliho jsem si vymyslela na základě vlastních preferencí.

2) Dost postav příběhu, včetně obou hlavních, nemá jména (pokud jsem se někde neuklikla..). Byl to účel a ačkoli na obalu knihy je kdosi, kdo až podezřele připomíná Jimina, mohli jste si do děje přimyslet klidně identity svých spolužáků.
Nechtěla jsem nechat jména ovlivnit vaše vnímání jednotlivých charakterů.

3) Párkrát (no dobře, možná víckrát) jsem si do okna sama sedla a opravdu to bylo relaxující. Podle této zkušenosti vzniklo tohle dílo. Jiná verze knihy měla místo pejskaře do hlavní role posadit dalšího čumila z některého z okolních paneláků.

4) Valná většina příběhu je postavena na úsecích mých vlastních zkušeností, které však mají chuť detailů, takže ve výsledku není děj skoro vůbec podobný mému životu.

5) Musela jsem se odhodlat k napsání konce s pusou. Nejradši bych je nechala přáteli, protože beru lásku trochu jinak než jako romantiku (miluju tě mi zní asi podobně jako bottle flip - ohraně a nepůsubivě), jestli mě někdo chápe. Nakonec jsem ale docela ráda za takový konec, jaký jsem napsala. (Edit: z mých novějších knih jde vidět, jak jsem si na tu láskovější lásku zvykla)

6) Tohle je jedno z mých nejvypracovanějších a nejprocítěnějších děl (protože je jedno z prvních). Nad každou kapčou jsem trávila spoustu času a úsilí, kterého se tam však nedočtete. Mluvím o slovech. Slovech. Promýšlela jsem jednotlivá slova... Když jsem knihu četla po druhé, ani já sama jsem to již nevnímala, ale to nevadí. V tom je ten posun – co mi předtím připadalo super už je jenom standart. Jinak: tohle je má druhá knížka.

7) Tahle kniha už je poměrně stará (cca dva roky) a zpětně v ní začínám pozorovat svůj mentální stav, v němž jsem ji psala. Je v pozadí a jen já rozeznám přesné souvislosti, ale čas od času je tam vyloženě vypsáno, že kamarádi hlavního hrdinu okrádali o prostor ve vztahu, že byl v ústraní (vlastně nedobrovolně). Nebo že se stydí za tohle a tamto a obdivuje venčitele za to, že si žije život tak, jak by chtěl. Vítejte v pubertě – nemilosrdném zápasu na život a na smrt mezi dětským a dospělým já.

A ještě bych chtěla poděkovat Adellx za všechny hlasy a za tu spoustu povzbudivých komentů, díky kterým jsem byla schopná knihu dopsat. Samozřejmě si vážím každého hlasu a komentu (a to i do budoucna) ale co si budem, když vás někdo podporuje přímo za běhu, nebolí vás tolik nohy. ...to zní divně. To je fuk.
Děkuju moc. 💞