Musel jsem uznat, že narozdíl ode mě byl Venčitel opravdu dochvilný a přišel pokaždé ve stejný čas. Hrálo mi to do karet, jelikož já sám neměl zrovna moc hezkou dobu, co se školy týkalo, a byl jsem rád, že ho nemusím kontrolovat nějak zběsile.

Můj útržek papíru nenabyl příliš nových informací, za což jsem byl vděčný, protože mi na něm už moc místa nezbývalo a hrozně by mne vytáčelo řešit takovou prkotinu, jako je přepisování všech informací.

Co mi ale nedalo spát byla myšlenka na to, že bych ho docela rád někdy "náhodou" potkal a mohl si o něm, a zvláště o jeho obličeji (potažmo věku), udělat bližší obrázek.
Škola mi sice na takové úlety nenechávala moc prostoru, přesto jsem to, dá se říct, už plánoval.

Zaslechl jsem tlumené klepání na dveře. Zbavil jsem se jednoho sluchátka, abych mohl určit, zda se mi to jen nezdálo.
Ne, doopravdy někdo klepal. Studenými svaly jsem rozpohyboval tělo, potichu zavřel okno, zapnul topení a přiskočil před vchod.

"No, co je?" stoupl jsem si do dveří tak, aby mi sestra nelezla do pokoje. Ona si ráda dělá pohodlí na cizích postelích a ještě radši otevírá cizí okna, uzná-li za vhodné (přičemž sice topení vypne, už ho však nikdy nenahodí zpět).
Úplně největší radost jí však dělá za pomalého vytlačování sdělení, které mi přišla předat, ze svého krku, ničit ustlanou postel, dělat otravný nepořádek, nebo za sebou alespoň nechat dveře dokořán.

Ona se i přes živou zátarasu dokázala protlačit dovnitř a téměř skočit do mých peřin.

"Já jsem se přišla zeptat," soukala ze sebe, když zalézala do tepla pod peřinou, "jestli bys nešel ven."
Koukla z okna a poté obrátila černá očka na mě.

"Ne," pokrčil jsem rameny.

"Máš tady zimu," konstatovala. Velmi užitečná informace.

"Úžo, a teď vypadni," odpálkoval jsem ji nezaujatě.

"Máma říkala, že máš jít se mnou ven. Je tam sníh a já chci na sáňky. Za chvíli bude tma."

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou: "Ale já nechci, sotva mi skončila škola. Jdi už."

Neochotně se vyhrabala z peřinového úkrytu před zimou, docupitala k východu a procítěně se na mě na prahu otočila se slovy: "Tak se jdi připravit, za chvilku jdeme, jo?"
A zmizla. Tohle dělá vždycky a já to absolutně nesnáším. Proto to ignoruji. Vlastně u mé sestry ignoruji skoro všechno. Ale nenechám si to líbit, v tom je zásadní rozdíl.

Jestli vás to zajímá, ona je starší. Ano, chce se v šusťácích vypravit na sáňky i ve věku, ve kterém jiné holky chodí maximálně v elegantních kabátech do obchodů s kávou v ruce.
Na jednu stranu je mi celkem trapně, když mě vyžene z domu v takovém oblečení dělat takovou aktivitu, na druhou ji však obdivuji, když si dělá, co chce, a neohlíží se na kritické pohledy společnosti tak jako já.

...
Ahoj😳
Já vím, kulíšci, je to v háji, trvalo mi tři století napsat podobně nezajímavou kapitolu.
Na mojí obranu, víkend jsem měla plný a před ním a po něm jsem neměla psací náladu (a když jí nemám, psát jednoduše nebudu). Také jsem potřebovala zkontrolovat předešlé kapči.
No prostě: omlouvám se, snad se mi podaří dostat se zase do autorské nálady.
Opravujte mi ty chyby prosím, je to potřeba. Mějte se, čusíček.