V pondělí jsem opět sledoval náměstí až po škole (a krátkém běhu), která mi končila docela pozdě.

Nepřišel. Trošku mě to mrzelo, ale nenudil jsem se. Nikdy to není nuda.

Objevil se nám na náměstí nějaký, partou o dvou členech podporovaný kluk schopný salt a podobných triků.

Ti dva naň křičeli jeho nesklonné příjmení pokaždé, když skákal. Také ho natáčeli. Mám dojem, že si z něj tak trošku tropili kamarádské žerty, jelikož každý záběr natáčeli za provokatérského smíchu na pětkrát.

Bylo to komické. Škoda, že sem nezavítali už dříve.

Nezůstali sice déle než půl hodiny, po nějaké době mi však zábavu za ně nahradil pár dravců, který nesmlouvavě kroužil nad městem. Všechny straky (a dokonce i otravní a až příliš pohodlní holubi) se někam zdejchly.

Nebylo divu, také bych raději zmizel, zahlédl-li bych dva potulné kamarády, co tu čas od času chodívají, jakoby celé sídlistě vlastnili.

Pozoroval jsem zaujatě jejich velká křídla. Chtěl jsem spatřit každé pírko, což opravdu nebylo lehké, ale vystačil jsem si s málem.
Úžasná stvoření. I jim jsem dal jména.

Jeden z nich, Perry, mával křídly trošku divně, zatímco druhý – nebo spíše druhá (jejich pohlaví jsem si tipnul) – vystrkovala za letu nohu dolů, tu jsem pojmenoval Lisa.

Nikdo z lidí dole si Perryho s Lisou vůbec nevšiml, všichni byli zaneprázdnění pospícháním domů, z domu, nebo od domu k domu – pošťák.
Měl jsem obrovské nutkání někomu ukázat ten nádherný přírodní výjev na obloze, ale zároveň jsem si cenil jedinečnosti mé pozice. Byl jsem jediný, kdo krásné dravce mohl vidět.

Zalezl jsem dovnitř dříve. Přestože přes den bylo moc hezky a sluníčko svítilo jako vlétě, přeci jen byla zima větší než dosud. Pod nulou bylo určitě.

Projel jsem si poznámky z deníku detektiva, tedy mne. Venčitele jsem viděl v úterý, středu, sobotu a neděli. To je skvělá většina týdne, jsem na dobré cestě.
Zítra zkusím, jestli zase přijde ve stejnou dobu, říkal jsem si.

Dneska jsem se byl také proběhnout. "Čina" vypadala... inu příšerně. Asi skonala par dní zpátky. Myslím, že na to, že kvetla v zimě, se držela až působivě dlouho.

Normálně takovéhle květiny rostou na jaře a v létě. "Čina" musela být vyjímečná.

Na tom místě to ale nebyla první kytka. Přesně touto pěšinou běhávám už třetím rokem a věřím, že "Čina" se prostě znovu zrodí zase až na jaře.

Pokaždé je moje rostlinná kamarádka na tom samém místě, jen jedna a ke všemu i vypadá jako kopie svého minulého já. Už jsem to zkoumal blíže minulé období rozkvětu.

Možná jsem nějak mentálně postižen, když o tom tak přemýšlím. Koukám z okna, ačkoliv je hrozná zima, dávám jména všemu možnému, co následně považuji za přítele, dá se říct, že stalkuju, a to všechno dělám s potěšením v srdci.

Je na tom něco špatného? Když se porovnám s jedním z těch normálních lidí, co si ale nepřejí nic než smrt, mám pocit, že je lepší žít pro hovadiny než snít o sebevraždě.

A já jsem si téměř jist, že mám opravdu šťastný život. Už jen proto, že mým problémem není víc, než škola a chlápek s pěti psy. Docela by mě zajímalo, jak je na tom on.

Zdravím...
Ja vím, zase to je o ničem, ale já slibuji, už mám v hlavě plán. Opět děkuji moc za hlasy, vážím si jich stále stejně😊❤