Pomalu jsem se už chystal opustit prostor okna, když jsem zaslechl silný zvuk pískání se dvěma prsty v puse. Bylo to krátké, ale varující až až. Nastražil jsem uši a zbystřil zrak. Bylo mi to povědomé. Nebo jinak – doufal jsem, že to bude ten chlápek s horou respektu a řekou psů.
Koukal jsem a koukal, ale nic jsem nevykoukal. Dobrou minutu jsem musel doslova vyzařovat hloupost. S otevřenou pusou, vykulenýma očima a nakloněn z okna určitě.

Vtom zpoza nízké budovy vyklusal chrt. To zbarvení, jistě to byl ten neposlušný! Čekal jsem, kdy za ním uvidím běžet toho nižšího křížence ovčáka. Marně. Vyšel za ním jen páníček. Opět měl kapuci, jen jiné mikiny. Nechápu takové lidi. Byla mu zima na uši? Proč ji měl?

Byl to vůbec on? Chrtů se světlým žíhaným zbarvením je spousta. A týpků s kapucou jakbysmet. Kde nechal ty tři další psy? Povzdechl jsem. Asi to není on.

Sledoval jsem, co se bude dít. Dvojice došla ke trávníku, kde se chrt otočil na majitele, jakoby se tázal, může-li dál. Tak to tedy vypadalo mé hlavě. Podezřelé...

Dobrých deset minut mezi těmi dvěma pouze koloval tenisový míček. Párkrát si chrt musel svou hračku vybojovat od jiných psů, nebo byl znovu a znovu mužem vybízen k hledání zatoulané kuličky, dokud ji opět nedržel v hubené tlamičce, jinak na nich však nebylo nic moc zajímavého. Byl jsem tím docela zklamán, raději bych byl pozoroval něco více nevšedního.

Zima mnou, jak u ní bylo zvykem, prostupovala a nutila mě drkotat zuby. V seznamu jsem přeskočil na písničku, která by mne alespoň na chvíli ještě nabudila a rozprouděním krve po těle zahřála.

Už s prvními slovy zpěváka jsem se neubránil mírnému úsměvu. Moje oblíbená. Tělo se mi samo od sebe začalo malinko hýbat do rytmu.

O to větší úsměv mi na rtech vykouzlil moment, kdy jsem si všiml jedné paní procházející kolem toho muže s kroky dokonale sladěnými s písničkou. Takovéhle maličkosti nádherně vykreslovaly každý můj den.

Lekl jsem se, když ze střechy slétla velká vrána. Jelikož bydlím v nejvyšším patře, nade mnou už se netřpytí žádné další sklo okna. Sledoval jsem ji, jak plachtila na o dobrých sedm pater nižší budovu naproti. Nádherné peří, které klouzalo po větru mne uchvátilo, přestože straky, holubi a poslední dobou i vrány přelítali před mým oknem naprosto běžně.

Vzpomněl jsem si na moji oblíbenou květinu. V nedalekém smrkovém lese jsem již dříve objevil malé vraní oko. Cestou, vedle které skrytě roste, občas běhávám. Respektivě občas běhávám, vždycky touto cestou. Pokaždé na chvilku zastavím a zkontroluji, jestli tam stále sedí a jak se jí daří. Věřte mi, má se jako prase v žitě. Slunko svítí přímo na ni a ona si vesele fotosyntetizuje.
Dal jsem jí dokonce i jméno. Jak by se to psalo netuším, říkám jí ale "Čina". Bylo to první, co mi skočilo do hlavy, tak jí to zůstalo. Nesuďte mne, rád rozdávám (debilní) přezdívky.

Pohled se mi sesunul na mužíka se zvířetem. Už odcházeli. A přece by to mohli být oni, mizeli na stejné straně jako poprvé. Rychle jsem střelil panenkami po chůzi toho chlapíka. Šel pomalu, možná trošku šoupal nohy. Než zmizel za rohem, stačil jsem si ještě zapamatovat barvu vodítka s kšíry, které vytáhl. Odstín světle modré.

Přijde-li ještě, udělám si tu z toho detektivku a zkusím ho identifikovat... nebo zjistit, byl-li to opravdu on.

Čus, kulíšci!
Nahoře máte vraní oko, kdyby to někdo neznal – taky nejsem přebornice přes kytky🤷‍♀️