Krmil jsem Kkogiho nějakými speciálními granulemi, když přišel on. Ohlédl jsem se za ním, jelikož přicházel zezadu. Smál se, že prý potkal tři a já byl jedním z nich. Také jsem se zasmál a otočil se zpět na psa. Už to nebyl Kkogi, koho jsem krmil ale Seonmul. Pohladil jsem ho za uchem a nutil ho štěkat, ačkoliv jsem chtěl, aby byl zticha: "Štěkni! No pořádně, štěkni!" Vyštěkl mi ucho. Trhnul jsem sebou a otevřel oči.

"Nevzbudil jsem tě?" přivítal mě v realitě hlas za mnou šišlavě. Pan Rovnátka-na-noc se ozval. Hluboce jsem se nadechl, přičemž jsem si rukou promnul půlku obličeje. Natáhl jsem se jako na skřipci.

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Zakuckal jsem se vlastní slinou," promluvil chraplavě a odkašlal si. Převalil jsem se, abych na něj viděl. Měl rozsvícenou lampičku u postele a jen tak ležel na zádech, ruce za hlavou jako na pláži.

"Co děláš? Kolik sakra je?" poškrábal jsem se nepřítomně na čelisti.

"Jsou dvě ráno."

"A co tady teda vyvádíš?" zapřel jsem se rukama a ospale si sednul. On se odmlčel.

"Přemýšlím," vyslovil, jako by to bylo zcela normální, "jestli chceš jít spát, já ti zhasnu."

"Ty spát nebudeš?" podivil jsem se. Usnul při filmu, aby mohl chytat lelky ve dvě ráno?

"Ne teď. Až se mi bude chtít," pokrčil rameny a natáhl ruku k osvícení, "zhasínám, jo?"

"Ne, nezhasínej."

"Proč ne?"

"Už jsem vzhůru. O čem přemýšlíš takhle v noci?" uchechtl jsem se.

"Je něco, co jsi vždycky chtěl zkusit, ale nedostals příležitost?" tázal se napřímo.

"Hmm... jako dítě jsem si přál vidět lidem do srdce a mysli," plácl jsem první, co mě napadlo, "kam tím míříš?"
Též jsem si lehnul. Jen ne na záda, nýbrž na bok tak, abych ho viděl. Usmál se.

"Myslel bys, že jsem vadnej," řekl. Aha! Věc, za kterou se stydí!! Přisunul jsem se o jeden slepičí k němu a podepřel si rukou hlavu.

"Ne, říkej!"

"Jako bys to mohl zrealizovat," zasmál se.

"Notak, mluv!" tahal jsem to z něj netrpělivě. Poprvé jsem z něj něco tahal, nepočítaje tu... smutnou událost. Oči mi nedočkavostí jiskřily jako dva plamínky.

"Z toho se asi nevykroutím, co?" nahnul ke mně hlavu. Ještě jsem se k němu přišoupnul. Ne, z toho se teda určitě nevykroutíš! A mluv!
Poraženecky vzdychnul a začal.

"Asi se mi budeš smát, ale-"

"Tohle přeskoč," skočil jsem mu pohotově do řeči.

"Ach jo. No prostě... ježiš, je to vážně divný," nervózně si vyndal ruce zpod hlavy a nevěděl, kam s nimi.

"Dělej, nic divnějšího než to, cos už udělal být nemůže," popohnal jsem ho. Ano, v mysli mi vyplaval obrázek zapomenutého pyžama.

"Fajn, Vaše Nedočkavosti," zasmál se. "Přemýšlel jsem, jaké to asi je, být s někým... ve sprše?"
Rozesmál jsem se na celé kolo. Štěstí, že jeho mamka nebyla doma.

Teď hned vydám dvě poslední kapitoly. Za tu poslední přidám ještě nějaké zajímavostí, ale to až později, pokud na to nezapomenu.
Doufám, že vás konec nezklame. 😇
(Opět dejte vědět, pokud si vaše bystrá očka všimnou chyby, poslední 3 kapči jsem sepsala najednou. Děkuji.)