"Je to lepší?" odlepil jsem se od něj po několika minutách jeho nepřetržitého pláče. Znovu jsem se mu pokusil opatrně setřít slzy. Sáhl jsem snad do všech kapes, ale kapesníky jsem nenašel. Někam jsem si je ale určitě dal. Od doby, kdy jsem si parádně sedřel nohy (a teď nemyslím první setkání s Dannym) a neměl, čím si to ošetřit, jsem si totiž vždycky bral alespoň jedny s sebou.

"Hmh," přitakal uvolněněji, posmrknul a sám si ještě jednou setřel mnou napůl usušené tvářičky. Zapomněl jsem, že měl mou bundu. Když ne jinde, kapesníky by měly být tam. Zkusil jsem tedy levou kapsu a opravdu, nahmatal jsem lehký balík. Jeden kapesníček jsem mu poskytl, aby se mohl vysmrkat, a zbytek jsem si strčil do džín.

Ta "nána" s horoskopem měla pravdu, vzpomněl jsem si najednou. Cože to vlastně říkala? Něco s jídlem... když máš hlad nejs- ne, to ne. Rýmovalo se to. Nezačínalo to spíš bolestí? Něco jako

Nedej se, bolest přejde,
Sněz, co se do tebe vejde?

Ne, to je hloupost. A co třeba..

Jestli tě to hodně bolí,
Chleba s máslem posyp solí?

Chleba s máslem a solí bych si líbit nechal, ale teď se to nehodilo. Proč jsem o tom vůbec přemýšlel?! Prostě jsem se měl najíst a hotovo!

"Jídlo je účinné na smutek... nechceš si jít něco koupit?" zkusil jsem. Znělo to dost nevhodně a taky jsem měl pocit, že si snad musí myslet, že mě ta událost vůbec nezasáhla. Ach jo, každé pomyšlení v tomto okruhu mě zabolelo u srdíčka. Můj mozek novou informaci jednoduše nechtěl přijmout.

"Dobrý nápad," usmál se smutně a automaticky si posmrkaný papírový kapesník uložil do kapsy. Zkousl si spodní ret a s provinilým výrazem se pokusil z mé mikiny v oblasti ramene rukou dostat nasáklou vodu, což se mu samozřejmě nepovedlo. Musel jsem se nad tím pousmát.

"Dáme si sendviče?" navrhl jsem s pohledem na psy. S těmi třemi čenichy by nás nikam nepustili, restaurace se tedy zamítala a nic moc jiného nezbývalo.

"V tom obchodě, kde sis kupoval džusíček?" zavtipkoval na můj účet.

"Co? Kdy?" nechápal jsem.

"Jak jsi šel náhodou kolem. Náhodou po tom, co jsi mě z okna náhodou pozoroval, jako bys byl můj tajný ctitel. Naše první setkání. Pamatuji si to víc než živě," vysvětlil mi a u každého náhodou zvedl dlaň a dvěma prsty v ironii zahýbal nahoru a dolu. On se mi zase vysmíval! Měl jsem chuť poukázat na to, jak rychle sešlo ze smutné nálady, ale byl jsem za to vlastně rád. S širokým úsměvem mu to moc slušelo. A navíc by to bylo více než neslušné.

"Já ti dám náhodou, že se týden nepostavíš na nohy!" zažertoval jsem a spolu jsme se rozešli k onomu blízkému obchodu.

"Prosímtě, vždyť tebe by přeprala i Jinju, podívej, jak výbojně si poskakuje," překročil jí, protože mu lezla pod nohy.

"Já totiž proti fenám nebojuji. A už vůbec ne proti štěňatům," hájil jsem se.

"Kéž by tu byl Seonmul," povzdechl s posmutnělým úsměvem, "ten by ti ukázal, zač je toho loket se nade mě povyšovat."

"Ach jo," zamumlal jsem a zasunul si ruce do kapes, "ten neřád mi bude chybět."

"I mně," přidal se.

"A i tadyté malé dračici," zavrčel jsem z legrace na Jinju, která mi za chůze chňapala po tkaničkách. Přidřepl jsem si a rukama začal odrážet její útoky. Nechtěla toho nechat, proto jsem ji vzal do rukou a s "hlídej si tu svou nezbednici," ji předal jemu. Znovu jsme se dali do pohybu a pokračovali k cíli.

"Já tam dojdu, ty pohlídej psy," řekl, když jsme stáli u vchodu, a než jsem se vzpamatoval, zůstal jsem tam s nimi sám, v ruce tři vodítka. Připnul jsem je a čekal.

Zjevil se u mě jako velká voda, v rukou jednu igelitovou tašku. Nečekal jsem, že bude tak rychlý. Tašku mi přenechal a ujal se psích vodítek.

"Měl jsem je připnout dřív než přímo před obchodem. Mohlo by se něco stát," uznal.

"Kolik to stálo?" vytáhl jsem nějaké drobné, že zaplatím půlku.

"Na tom nesejde," sáhl si do igelitky pro své balení sendvičů. Byla docela plná. Rozevřel jsem ji a nakoukl dovnitř.

"Děláš si srandu," zkoprněl jsem. Kolik toho stihl koupit? Nahoře se přímo vyjímaly mé sendviče a náhodou i pomerančový džus. Pod nimi se skrývalo hned několik druhů pamlsků pro psy, nějaké další pití, chipsy, kyselé žížalky, medvídci a možná ještě něco.

"Mám to vzít?" nabídl se ochotně. Odmítnul jsem jeho pomoc a také si vytáhl sendviče.
Cestou zpět k lavičkám na náměstí jsem jeden ze dvou snědl.

"Moc toho na výběr neměli, tak jsem sebral jen tyhle tři druhy," mluvil směrem ke psům a se svým druhým sendvičem v puse se přehraboval v pytlíku, "chtěli byste tuhle mňamku nebo tadytu?"
Nejspíš podle slin, které se těm rošťákům spustily, usoudil, že by chtěli mňamku z jeho levé ruky. Rozbalil jí a každému dal kousek.

Vypadal tak šťastně. Měl napuchlá očka a červené tvářičky. Už jsem ani nevnímal, co psům vykládá. Jediné, čemu jsem dokázal věnovat pozornost bylo, jak moc mě hřálo na hrudi při pohledu na jeho úsměv. I stesk po Seonmulovi jako by se proměnil v něco hezkého. Jako by se z představy o tom, že už tu není, stala krásné uvědomění, že tu vůbec byl. Že jsem s ním mohl trávit čas a bavit se. Čím to, že i takový žal se rozplyne při pohledu na toho nemožného kluka?

"Chceš jim taky dát?" probudil mě s dobrotou v ruce natažené ke mně.

"Ne, to je dobrý," vysolil jsem první větu, co mi vyskočila v mysli. Trochu jsem jí zalitoval – kdo by takovým chlupáčům nechtěl udělat radost vlastní rukou, že? Je něco jiného koukat, jak je krmí někdo jiný, a sám jim jídlo házet.

"Tak tak blbě nekoukej a jez," zasmál se a zlehka mě poplácal po tváři plné jídla, které čekalo, až ho dokoušu.

"Nekoukám blbě."

"Ale jo, vždycky mě pozoruješ. Dej si pozor, aby ti nevypadly oči z důlků," vyvalil na mě kukadla a zatřepal při tom hlavou. Zamračil jsem se na něj a spolkl sousto.

Co bych k tomu řekla...? Snad v tom není kupa hrubek. Já vím, že je delší než ty ostatní, ale co už, mazat se mi to nechce.