Několik dní po sobě jsem pozoroval náměstí po dvou hodinách vždy od čtyř do šesti. Neviděl jsem toho muže, ani psy. V pondělí dalšího týdne jsem se na to vykašlal a od úterý si zase do okna sedal jen, když se mi opravdu chtělo. Předpokládal jsem, že normálně venčí jinde a sem se dostal omylem.

Dnes bylo o něco tepleji, přestože bylo sedm ráno. Snad se mi to jen zdálo kvůli peřině, ve které jsem byl zabalen, ale celkově jsem již nabýval dojmu, že sníh už tento rok ulice nezavalí.

Náhodou jsem si zapomněl vypnout budík do školy, proto jsem byl tak brzy vzhůru. Zase tolik mi to nevadilo. Měl jsem alespoň příležitost vidět probouzející se město, slyšet švitoření ptáků a cítit čerstvý vzduch.

Další den jsem sice nevstal ještě za tmy, i tak jsem však strávil nějakých čtyřicet minut čučením ven.

Pondělí se mi vervalo do týdne a přineslo mi s sebou odpoledku ve škole. Nesnáším školu. Občas mě něco zaujme, celý systém však nedává větší smysl než vidlička v mikrovlnce a učit se tolik věcí se zdá naprosto zbytečné. Jde mi matika, neposlouchám však, pročež učivu moc nerozumím.

Celý den se podivně táhnul, ale jakmile nám poslední učitel popřál pěkné odpoledne, ze kterého toho už však moc nezbylo, hodiny nabraly rychlosti světla. Považoval jsem to za další superkalifradžilistikexpijalidózní věc do mého imaginárního seznamu pitomin, které mě štvou.

(To slovo fakt existuje)

Sotva jsem se vysprchoval a už bylo deset hodin. Ani to mě však neodradilo od mého zvyku. Kupodivu sněžilo. Ne hustě, jen malinko. Ale sněžilo.

Venku jsem si kromě pár lidí se psy, několika aut a ožraleckého gangu, co se tu za hlasitého pokřikování nesrozumitelných vět zjevil, povšimnul i zajíce. Sledoval jsem ho se značným zájmem, ve stínu se mi ale ztratil a už jsem ho hopkat neviděl. Jistě sem ten chudák zabloudil. Nebyl by první a nejspíš nebude ani poslední.

Seděl jsem tam pravděpodobně až příliš dlouho... a navíc jen v pyžamu. Byl jsem promrzlý na kost, jelikož se s příchodem zajdy rozsněžilo. Musel jsem si jít zimou trochu opuchlé ruce zahřát pod teplou vodu. Cestou mě chtěla obejmout moje sestra. Uhnul jsem a loktem ji jemně odstrčil.
Vymlouvám se, že jsem si větral v pokoji, nemohu po bytě chodit studenější než led.

Čusíček, kulíšci!
Kapitolka trošku nudná a krátká, ale pořád lepší, než aby tam bylo půl tuny náhod a už u třetího dílu se mluvilo o tom, že někoho na random miluji a nemůžu bez něj žít, ne?