Už jsem se ani neobtěžoval koukat z otevřeného okna. Občas jsem jen letmo zkontroloval, jestli tam náhodou není, to ano, ale jinak se můj plamínek naděje stále jen zmenšoval.

Ukusoval jsem čokoládu a pracoval na úkolu z dějepisného semináře. Šlo mi to od ruky, ale byla to nuda. Stokrát raději bych byl psal nějaké blbůstky do sešítku, který byl stále ještě uvězněn v kapse mé bundy i s malou tužtičkou.

Jakmile jsem byl s úkolem hotov, popadl jsem mobil a letěl na postel. Dokola jsem otevíral aplikace jednu po druhé. Žádná mě nebavila. Na mobilu pro mě nebylo co dělat. Naklonil jsem se blíž k oknu a sledoval hejno holubů letět z jednoho rohu do druhého. S povzdechem jsem zaměřil pozornost na trasy všech nohou tam venku.

Dva kluci na koloběžkách minuli dívku na podpadcích a v dlouhém kabátu. Naproti ní šel kdosi s berlemi a vlevo od něj stará paní s ještě starší čivavou, která na Dannyho štěkala, jako by ho snad chtěla vyzvat k souboji. Uchechtl jsem se a prokroutil oči. Danny nebyl pes, co by se jen tak nechal něčím zastrašit. Natož čivav- tak počkat! To byl Danny!

V sekundě jsem měl zrakem projeté celé náměstí i s trávníkem. Byl tam! Seděl na lavičce. Bez jakéhokoliv jiného otálení jsem vystřelil pro pár nezbytností a z domovních dveří jsem vyběhl, jako by mi někdo mohl mého nalezeného kamaráda ukrást. Celý udýchaný, ale vysmátý jsem k němu přiběhl. Seděl ke mně zády.

"Kdes byl?" houkl jsem na něj z posledních pár metrů, které jsem zdolával pouze chůzí. S úsměvem jsem se horlivě mazlil se všemi čtyřnohými, co mě neviděli víc než týden, a přitom s nadějí v očích čekal na jeho odpověď. Tu jsem nedostal. Vítání se psy jsem urychlil a rozešel se přímo za ním. Když ucítil mou ruku na svém rameni, cuknul sebou a víc se shrbil.

"Co je? Děje se něco?" netroufl jsem si překročit pomyslnou čáru, která protínala jeho boky a za níž bych mu mohl nahlédnout do obličeje. Zavrtěl hlavou.

Minuta střídala minutu a já si mezitím sedl vedle jeho zad. Byl jsem zmaten jeho podivnou náladou. Že by mě nechtěl vidět? Proč by sem ale jinak chodil? A proč by vůbec seděl tady a nešel si hrát se psy?

Ještě několikrát jsem k němu zkusil promluvit, on však slovně neodpovídal. Položil jsem tedy ruku na mezi jeho lopatky a jen tiše seděl.

Už jsem nevěděl co dělat. Proto jsem se usadil na pátou lavičku od něj a zavolal Kkogiho. Jinju, která také přihopsala, jsem si vzal na klín a otevřel sešítek.

"Děje se něco? Měl bych odejít? Udělal jsem třeba něco špatně nebo tak?"

Vyslal jsem Kkogiho k němu a mezitím se mazlil s Jinju. Myslím, že mě tu potřebovali. Psi také chytli jeho špatnou náladu.
Kkogi se nevracel docela dlouho, ale neotáčel jsem se, abych viděl, jestli se tam něco děje. Vždycky jsme si psali zády k sobě.

Kolem jeho odpovědi bylo hned několik velkých škrtanců, ale výsledná zpráva zněla jen:

"Neodcházej prosím"

Každá další odpověď mu trvala dlouho, ale konverzace se pomalu a jistě rozjížděla.

"Fajn, budu tady. Není ti zima? Fouká studeně, máš zase jen mikinu. Chceš mi říct, co se stalo?

"Zima není podstatná. Já... nevím"

"To nevadí, nebudu se teda vyptávat. Vzal jsem si pod svou mikinu dvě trika, takže mi nebude zima. Našel jsem v kapse sušenku. Dal by sis?"

Nechal jsem Kkogiho odběhnout, ale zavolal jsem ho hned zase zpět. Byl to tak trochu pokus, ale podal jsem mu svou bundu, aby mu ji i se sladkým v kapse donesl. Neměl s tím problém, což mě udivilo, avšak Kkogi mi nebyl zas tak blízký a neznal jsem ho tak dobře jako například Seonmula, ačkoli jeho jméno jsem vyslovoval moc rád.

"Nemusels mi posílat bundu, ale děkuju. I za súšu"

"Musel. Nastydnul bys, pamatuješ? Nemáš vůbec zač. Je tu něco, o čem by sis rád povídal?"

"Pamatuju. Třeba... jak ses měl??"

"Bez tebe byla nuda. Trochu jsem se bál, co když se ti něco stalo, že ses tu neobjevil."

"Promiň, měl jsem ti napsat. Jen... necítil jsem se dobře. Neměl jsem sílu venčit psy, ani vidět tebe. Bolelo by mě to víc"

Zarazil jsem se a to hned z několika důvodů. Zaprvé jsem úplně zapomněl, že jsem měl jeho číslo v telefonu. Zadruhé jsem nevěděl, o čem to mluví. A zatřetí byly na papíře prosáklé skvrny, přestože nepršelo. Snad neplakal?

Zase jsem se rozepsala... proto to utínám tady. Jaké z toho máte pocity? Co by podle vás mělo našeho nalezence bolet? Vzpomněli jste si na to telefonní číslo? Pokud ne, je to dobře, protože jejich vztah je založen na něčem důležitějším, že ano. Pokud ano, pak jste všímaví čtenáři. 😌