Od našeho posledního setkání, po kterém mne přemohly špatné pocity, uběhl přibližně týden. Rád bych poznamenal, že se během něj zázračně zjevil na náměstí a omluvil se mi (téměř na kolenou), protože musel s mamkou někam nutně odjet, a ještě radši bych podotkl, že mi to vynahradil snad nejlépe, jak mohl, a to celým dnem stráveným společně a velkým obětím... ale to by to nesměla být jen moje hloupá představa.

Za ten týden prázdna jsem se pokusil alespoň částečně vrátit do starých kolejí a kupodivu to nebylo zas tak těžké. Ale někde uvnitř mě to moc mrzelo a pomalu sžíralo.
Říká se, že když už ti člověk dal všechno, odejde z tvého života. Jenže něco na tom nesedí. Jak mi mohl dát všechno? Znal jsem z něho asi podobný kousek jako lidstvo z oceánu!

Chtěl jsem se o něm dozvědět ještě tolik! Byl to tak zajímavý člověk a snadno by i mě přeplácal v lepší osobu. A já bych se nechal a za každou novou dobrou vlastnost v mém charakteru bych mu upřímně děkoval.

A právě v téhle fázi mě napadlo ještě něco horšího. Co když neopustil on můj život, nýbrž já ten jeho? Třeba jsem já byl ten, kdo už neměl nic nového, co by nabídnul.
Za takovou myšlenku jsem proklínal sám sebe. Raději bych byl trpěl žalem než zklamáním ze své maličkosti. Ach, tolik mi pomotal hlavu. Dnem i nocí jsem přemýšlel o tom, co se stalo a proč.

Zdál se mi o něm dokonce nejeden sen. A překvapení jsem měl nejedno ráno přímo vepsané v očích, když jsem ho ve snu viděl, jak jde nahý pro vodítko, aby mi ukázal, jak pokaždé vyhrát babu se psy. To bylo zvláštní, neboť tohle se mi do snu přikradlo dvakrát a v té samé podobě. Bývalo by mi to připadalo vtipné, avšak do smíchu mi zrovna nebylo. Bylo mi to všechno líto.

Ale neplakal jsem. Neuronil jsem pro něj jedinou slzu. Ani o velikosti mravenčí prdelky. Nebo vlastně ano – jednu noc jsem se probudil v pláči pro něj. To však nelze započítat.
Jinak jsem svou dezorientovanost, zklamání a smutek nedal vůbec znát. K čemu by mi to bylo?

Podle horoskopu, co mi vyběhl na internetu asi pátý den od jeho zmizení, mě čekalo zděšení a smutek. Slečna mi radila, ať se na to připravím, že by mě to mohlo ranit. Také do toho odstavce přimíchala jakési heslo. Znělo to asi jako:
"Zabolí to, však nedej se,
Dej si jídlo. Notak, zvedej se!"

Měl jsem sto chutí té slečně věrohodné napsat nějaký kometář typu:
"Myslím, že jste si spletla datum. Jste o celý týden vedle, vy náno pitomá. Když jste tak schopná vědátorka, místo těch blábolů jste mi měla rovnou říct, že se už nikdy nevrátí!
A to vaše heslo by nepomohlo snad ani vám. Děkuji za nic, podivná kreaturo."

Samozřejmě jsem to neudělal; zas tak nízko mi má těžko budovaná úcta neklesla. Už jen to, že jsem si ty výmysly četl bylo pod mou dosavadní úroveň.

Ahoj, kulíšci.
Mám pár otázek:
1. Kam myslíte, že kamarád hlavní postavy zmizel?
2. Je tu něco, co by s tím hl. postavák mohl dělat?
3. Kolik máte procent v mobilu?
4. Skončí moje knížka zase třicátou kapčou?