Čekal jsem v okně více než tři hodiny. V pondělí jsem se ho ale ani tak nedočkal. Co když jsem udělal něco špatně? I den předtím jsme spolu byli venku a cvičili jsme Seonmula v práci poštovního holuba. Ten den byl labrador neskutečně nadšený, ani nevím, proč. Poskakoval a vrtěl ocasem jako smyslů zbavený. I Jinju vypadala hravě a byli jsme spolu s nimi až do tmy. Prošlapali jsme spoustu cest a já si to doopravdy užíval. Byla to vážně vydařená neděle a večer před spaním jsem nemohl usnout. Prožíval jsem jednu z těch chvílí, kdy si můžete spokojeně přiznat, že tenhle den stál za to a že nelitujete jediné sekundy v něm. Úžasný pocit.

O to hůř jsem se ale cítil, když se můj kamarád neobjevil ani den další. Opravdu moc jsem se naň těšil a v pondělí ho navíc obvykle provázeli všichni kromě Dannyho. V týdnu však nebyl jediný den, kdy by on venčil všechny psy naráz, takže se to dalo počítat jako stoprocentní účast.

A když už mi dohrál i můj playlist, nejdelší, který jsem měl, propadl jsem smutku. Můj mozek vypustil toxicitu a udělalo se mi zle. Byl jsem rád za každý doušek čerstvého vzduchu. Tohle je zase jiný příběh, ale ve zkratce – jednou za čas, dosud vždy u doktora, se mi zničehonic dělává zle. Takové zle se mi například udělalo po prvním spatření mých jizev na břiše, na které se můj přítel ptal. Zkrátka to souvisí s mou psychikou.

Lehl jsem si na záda a nechal to přejít. Trvalo, než se mi do obličeje vrátila barva, ale zvládl jsem to a už mi bylo zase lépe. Jen fyzicky, samozřejmě.

Celý zbytek odpoledne a až do chvíle, než jsem usnul, jsem neustále vytvářel fantazie o tom, co jsem pokazil. Napadaly mě i různé blbosti. Myslíte například, že by se na mne člověk jako on měl právo zlobit za to, že jsem si u něj doma nenasadil tričko? Nebo že jsem mu přes sešítek sdělil tu nebo tamtu hovadinu? Nebo to snad udělal ze zklamání, protože jsem z legrace Seonmulovi při drbání připomínal, že ho mám radši než on?
Tak přesně tomuhle se říká zoufalství – doma nezkoušejte. Jenže ono zoufalství se každou hodinou prohlubovalo. Každou hodinou, a to i v úterý. Ve škole jsem ani nepředstíral, že učitelku poslouchám.

Moje trápení mého pejskaře ale nepřivolalo a já zase proseděl na posteli prohlubeň. Snažil jsem se soutředit, a nebyl jsem toho schopen. A čím déle jsem se zahrabával do vlastní mysli, tím větší množství krásných vzpomínek mě tížilo na srdci. Nedokázal jsem pochopit celou tu náhlou změnu. Změnu v něm, změnu v sobě, v mých najednou tak nudných dnech...

A přesto jsem v sobě pokaždé našel plamínek naděje, kterým jsem se bez váhání nechal spálit na uhel a nehodlal ho uhasit ani za cenu zešílení.

Proč mě to celé ale tak vzalo? Tolikrát jsem už přišel o kamarády a vždycky jsem to přešel se smutným úsměvem. Tak proč?
Nejhorší bylo, že jsem odpověď na tuhle otázkou znal.

Protože jedině s ním jsem si připadal jako polovina kamarádství. Ne jako čtyřicet procent, ne jako ubohých dvanáct procent, které nemají právo rozhodovat a mít vlastní názory, natož je pak šířit. Ale jako padesát procent, které jsou těmi druhými padesáti pokaždé dotázáni na názor a oba se spolu dohodnou na kompromisním řešení, ačkoliv se o to neprosily.

Jak mě mohl osud takhle bezcitně vystrčit na mráz, když jsem si ještě poslední sekundy užíval v teple bohatého království? To bylo přinejmenším podrazácké.

Ahoj, kulíšci. Konečně jsem se dopracovala k této části. Čekám na ní už od začátku, protože ji tam prostě musím napsat. Už kvůli sobě. Bylo by to až moc sladké a dokonale jednoduché, že?
Jinak – je tu někdo, kdo by mi chtěl něco povědět o svých jizvách? Třeba něco vtipného nebo zajímavého? Ne, že bych byla úchyl přes jizvy, ale mě osobně se to téma zdá záživné a i já mám k němu spoustu historek. :P