Zhasnul jsem v pokoji a přesunul se na postel. Mám štěstí, že ji u toho okna mám tak blízko. Zapnul jsem si do uší hudbu a otočil okenní klikou. Hned jsem pocítil chladný vítr. Měl jsem pouze tričko, nevadilo mi to. Otužilost mému tělu nic neříkala, přesto jsem často zimním teplotám čelil jen lehkou látkou. Žárovky v lampách již zářily, ačkoliv okolo byly zbytky denního světla.

Mobil ukazoval něco kolem středečních čtyř hodin, když jsem mezi přibližně dvaceti, různými směry pochodujícími lidmi rovnoměrně rozprostřenými po celém mém zorném poli zahlédl někoho se čtyřmi psy. Jsem zvyklý na jednoho, dva, možná jsem spatřil tři, ale čtyři psi jsou přece jen velké břemeno. Pozoroval jsem osobu poklidně se pohybující na jedné hodině. Byl to muž... kluk? Měl kapuci a v ruce svíral mobil, přestože mu zrovna nevěnoval pozornost. Skupinku zvířat, co dosud držel na vodítku, nejspíš povelem svolal k sobě. Rozeznal jsem celkem nízkého, a řekl bych, že i štíhlého (pravděpodobně) křížence ovčáka s čímsi, velkého labradora, malinkého teriéra, o kterém jsem se domníval, že se jedná o štěně, a chrta.

Až na toho nejmenšího všichni poslušně seděli. Neznámý se k nim sehnul a cosi tam prováděl. Pochopil jsem, až když se napřímil a banda se rozutekla. On je pustil z provazu? Vykulil jsem šokovaně oči. Čtyři psy! Vždyť mu utečou.

On však nevypadal, že by mu to činilo přítěž. Držel krok s tím prckem, o ostatní skoro ani nezavadil okem (nebo jsem si toho z dálky a přes jeho kapucu nevšiml). Ale kupodivu se ani jeden z těch čtyřnohých nevzdálil od majitele dál, než na dvacet metrů. Bylo to pro mě něco úplně nového. Ten člověk má hodně odvahy, jen co je pravda.

Opřel jsem se o lokty a podepřel si zaujatě studenými dlaněmi ještě trochu teplé tváře.
Mám rád psy, něco málo o nich také vím. Moje babička má hezkého chlupáče. Je malý, černý a docela neposlušný. Ale mám ho rád.

Labrador se klusem přesouval od jedné vůně ke druhé, zatímco kříženec ovčáka s chrtem se honili a zápasili. Byla to pěkná podívaná. Srdce se mi rozplývalo, bylo to tak roztomilé. Nestačil jsem sledovat všechny, oči mi přeskakovaly z jednoho na druhého. Pomalu se podivná parta dostala na náměstí, na které z jedné strany navazoval velký trávník. Človíček se rozhlédl, a když spatřil matně zelenou plochu se zbytky sněhu z předešlých dnů, namířil si to za psy přímo tam. Ten vyzáblý rychlík si to mašíroval doprostřed, až mu z té rychlosti muselo snad hořet u ocasu. Jen, co si toho páníček všimnul, hvízdnul hodně nahlas. I já, v devátém patře, zaplaven hudbou, jsem to slyšel zřetelně. Zpozorněl jsem. Chrt se trhnutím zastavil. Okamžitě hodil zpátečku a pro jeho druh typickým houpavým krokem a se sklopeným čumákem se vracel muži doslova pod nohy, kde si následně sednul na kostnatou zadnici.

Respekt, který mezi nimi koloval, zaváněl až ke mně nahoru. Ten někdo se nad neposlušného sklonil a chvíli naň nehnutě civěl. Pes opatrně krčil klouby jeden po druhém, až se octl zády na zemi, čímž tomu nad sebou v obraně ukazoval zranitelnou část těla, břicho. Chlapík se narovnal, minutku vyčkal, načež si k mazlovi přidřepl a pochvalně ho pohladil po boku.
Moc jsem to nechápal, myslel jsem však, že nejspíš nezbedníka odměňoval za to, že se vrátil. I tak to pro mne zůstalo záhadou.

Zvláštní, říkal jsem si. Toho muže jsem obdivoval. Aniž by na zvíře násilně vztáhl ruku, jako to dělá spousta pejskařů, vybudoval si u něj respekt.

Do půl hodiny už ty tvory svolával a stejně plouživě, jako se zjevili, i zmizli. Byl jsem tím zážitkem očarován. Rychle jsem zkontroloval čas. 18:07. Chtěl jsem je vidět ještě jednou.

Ještě dvě písničky jsem poslouchal, sledujíc mravenečky, kteří přicházeli a odcházeli. Poté už mě ledový vítr donutil se schovat dovnitř. Šel jsem si dát teplou sprchu.

Čusík, salámci,
jak to jde? Btw... téma psi mi fakt sedne😂