Celé sobotní dopoledne jsem strávil u televize a nebyl jsem na sebe za to úplně pyšný. Venkem se sice proháněla příšerná zima, ale jinak by se to počasí dalo označit za letní. I mě při pohledu z balkónu dost mátla představa přicházejícího léta, přestože se k nám pomalu táhlo teprve jaro.

Sestra k obědu pouze ohřála špagety a já si je náležitě vychutnal. Zatímco jsem se ládoval chutným pokrmem, přemýšlel jsem, co podniknu, až ho dojím. Moc jsem toho ze sebe nedostal, z čehož se moc radosti nezrodilo, ale nijak zvlášť mě to netrápilo.

Když jsem uklidil nádobí do myčky, odebral jsem se do pokoje, kde jsem hodlal váhavě koukat z okna, tentokrát zpoza skla jako normální člověk, dokud si neusmyslím, co venku hodlám dělat.

Sotva jsem zaostřil na osvětlené prostředí a už mě do oka praštil pohled na postavu s kapucou. Pohled na něj. Bez myšlenky navíc jsem zbrkle chytl za kliku okna a vystrčil nos do chladu. Chvilku jsem jen připitoměle koukal, než mi došlo, že mi mává. Hned mi docvaklo, co po mně chce. Zavřel jsem okno a s již existujícím programem na dnešní odpoledne se do deseti minut vypakoval z domu. Ve spěchu jsem stihl ještě v botech vyběhnout schody do pokoje, abych čapnul sáček s bonbony. Proč ne? Bonbony se vždycky hodí, nemám pravdu?

"Už jsem si začínal myslet, že se ta tvoje kebule v tom okně nezjeví," pozdravil mě.

"To by se zbořil svět, co?"

"Byla by nuda. Nepůjdeme někam dál?"

"Můžeme," přitakal jsem.

"Seungli!" zapískal nesnesitelně nahlas, "k noze!"
Rozběhl se k nám erdelteriér, kterého jsem tu zatím viděl jen jednou.

"Nešlo by to bez toho pískání?" postěžoval jsem si.

"Ne. Chci, aby tě taky přivítali," odvětil odhodlaně, snad až nesmlouvavě.

"Aha... to není potřeba," usmál jsem se nervózně. Situace by potřebovala odlehčit.

"To teda je. Musí si na tebe zvyknout a věřit ti," vysvětlil mi už o poznání mileji, čímž mě uklidnil stejně rychle, jako mě rozhodil, a daroval příchozímu pamlsek za poslušnost. Ten moc důvěřivě nevypadal. I Jinju ho předběhla a nechala se hladit jako beránek.

"Celým jménem je to Seungli Kaelieo, nositel vítězství, ale poslouchá jen na Seungli. Tu máš, za tenhle se nechá i na břiše," podal mi něco, co v minulosti pravděpodobně bývala rybička.

Natáhl jsem tedy k němu ruku s dobrůtkou a rozevřel pěst, aby ji dobře viděl. Opatrně se přiblížil a opatrně si čuchnul. Věnoval mi poslední krátký pohled a už to šlo jako po másle. On si pochutnal, já si ho pohladil a už jsme byli technicky vzato kámoši. Cítil jsem nadšení, které by se dalo snadno zaměnit s nadšením dítěte, kterému se podařilo postavit malý domek z karet, jenž však úspěšně drží.

"Znáš tady nějaké hezké místo?" pokračoval můj kamarád.

"Myslím, že jsem nedaleko narazil na menší hřiště pro psy, ale nevím, jestli bys chtěl..." nechal jsem slova viset ve vzduchu a čekal, až se vyjádří on sám.

"To zní dobře," pokýval rádoby znalecky hlavou a dal se do chůze.

"Kdo vlastně jsi?" omylem jsem vyslovil nahlas myšlenku, kterou jsem se zaobíral už nějaký kousek cesty.

"Tvůj amigo?" odpověděl dřív, než jsem stačil otázku odvolat.

"Ne, já myslel jako... ty jsi venčitel. Nebo jako..." zápasil jsem sám se sebou.

"Hmh," pokýval hlavou, ani se nezabýval mým stresem, "chtěl bys o tom vědět něco víc?"

"No, třeba," horlivě jsem napodobil jeho pohyb hlavy, až jsem škobrtl o nějaký kořen.

Ahoj, kulíš-
Wait a minute... co to má být? No to snad- to snad ne! Co to máš.. na obličeji? Že by špínu...?
Ne, počkat, to je jen tvoje nadlidská krása. V pořádku, pokračuj dále☺