"Máte to tu pěkné," pochválil nám sídliště.

"Když myslíš," pokrčil jsem rameny, "jak daleko bydlíš ty?"

"Zas tak daleko ne, chůzí jsem na vašem náměstí za půl hoďky. Ale bydlím v řadovém domku. Mít okno tak vysoko musí být mnohem lepší."
Konverzace se udržovala sama a už jsme byli na cestě zpět, odkud jsme přišli. Tma zahalila město a lampy se ujaly vedení. Podle mě to nebylo nic pěkného, ale jemu to připadalo až pohádkové.

"Lepší? No nevím," odpověděl jsem.

"Určitě, u nás v ulici je jen nuda," zamyslel se a pousmál, "a spousta psů."

"To vidím," zasmál jsem se, "a vy máte zahradu?"

"Jo, ale moc velká není."

"Já vždycky chtěl zahradu," záviděl jsem.

"Můžeš se někdy přijít podívat a posoudit sám, jestli by sis to nerozmyslel," nabídl mi.

"Můžu se kouknout i dnes, ne?" pohlédl jsem na něj.

"Co?"
To je poprvé, co jsem vykolejil já jeho. Dělám pokroky.

"Když už tě půjdu doprovodit," zdůvodnil jsem.

"Ale ne, nemusíš mě doopravdy doprovázet. To jsem jen řekl, aby se máma nestrachovala," ujistil mě.

"To bych se pak strachoval já. Vlastně jsem teď za tebe zodpovědný," odporoval jsem.

"Nejsi za m-"

"Pšt, mám tě na starost, tak buď hodný a pokračuj," poťapkal jsem ho levou rukou po kapuci na hlavě poté, co jsem ho umlčel, "vidíš, jak to jde. Takže kudy teď?"
Odrovnaně se uchechtl a ukázal mi cestu, jelikož jsme už byli na náměstí.

Vážil jsem si toho, že mě nechal, abych nesl usínající Jinju já. Byla roztomilejší než vodopád koťat a malá tak, že jsem ji mohl nést pouze pravačkou u hrudníku. Snažil jsem se s ní příliš nekývat, aby mohla klidně spát.

Občas se jeden z nás dvou o trochu sehnul, aby pohladil některého psa, protože se přibližovali a vzdalovali, jak se jim chtělo. Jinak jsme si jen povídali o všem možném.

Uběhlo to jako nic. Ani jsem se nenadál a už jsme se dostávali do ulic, které všechny vypadaly na první pohled úplně stejně. Jedna vedle druhé jako tučňáci.
Ta, kterou obýval on, se naštěstí nenacházela někde hluboko v tomto matoucím bludišti.

Nejprve však bylo zapotřebí předat zvířata majitelkám. Všechny ženy, kterým jsme venčili psy byly moc milé a vůbec jim nevadilo, jak pozdě jim vedeme jejich miláčky. Dokonce nám paní od Jinju dala každému sušenku na cestu. Byl jsem za to rád, mnohem víc mě ale zaujalo, jak hodný k nim byl on. Jedné z nich také předal spolu se psem, jeho hračkami a vodítkem i nějaké kapsičky, které koupil, aby nemusela se zlomenou nohou do obchodu zbytečně.

Když jsme odevzdali i Dannyho, který byl příhodně mému kamarádovi za souseda, chtěl jsem vidět tu malou zahradu. Měli ji až za domem, ale ukázal mi ji a já zjistil, že to vážně nemělo třicet metrů čtverečních, ale vešla se tam trampolína a krásné květiny. Spousta krásných květin. Podél plotu, před zdí domu a u umělého osvětlení, díky kterému jsem mohl obdivovat barvy oněch rostlin okolo. Jeho maminka si na tom prý dala záležet.

"Tak já už raději půjdu, ať z toho nemáš problém," chtěl jsem se rozloučit. On mě ale rychle zastavil.

"Blázníš?! Počkej chvilku!" odemknul zámek a otevřel domovní dveře, "mami?! Už jsem doma!"
Málem jsem přišel o sluch, ale přežil jsem. Za chvilku už mě vítala mladá žena s velikým úsměvem na tváři. Ptala se, jestli mým rodičům nevadí, když se ve tmě toulám po venku. Ujistil jsem jí, že to není žádný problém. Navrhla mi, že mě domů odveze autem, ale slušně jsem odmítnul. Připadalo mi to kapánek absurdní.

Je to opravdu starostlivá matka.
Donutila svého syna, aby si se mnou vyměnil telefonní čísla. Měl jsem dát vědět, až dorazím domů, nebo kdyby se něco dělo.
Poděkoval jsem, ač jsem vlastně ani neměl za co, dal oběma sbohem a s přáním bezpečné cesty se vydal domů.

Čus, kulíšci.
V téhle kapče asi budou chyby. Nedokážu se soustředit, chce se mi spát. Předem díky každému, kdo mi cokoliv opraví.