"Kdo ji má?" řval jsem na něj už asi po desáté.

"Sleduj hru," křikl nazpět a ukázal na chrta. Kkogi byl neskutečný rychlík. Zrovna naháněl křížence, Dannyho. Bylo vlastně docela zvláštní, že si každý vždycky vybral víceméně rovnocenného soupeře, aby se mu pokusil předat babu.

Kkogi prudce zastavil, když se od něj Danny i s příležitostí na předání baby příliš vzdálil, a otočil hlavu ke mně.

"A zdrhej," zasmál se on.

"Proč já?" nestačil jsem se divit, zatímco jsem se snažil vyplnit jeho "užitečnou" radu.

"Vybral si slabou kořist," houkl na mě. Protočil jsem oči a mírně se ohlédl za sebe.
Neuběhlo ani půl minuty a už jsem měl babu zase já. Nejradši bych šel po Jinju, která by mi se svými prťavými nožkami rozhodně neutekla, ale ta tu hru prý ještě nechápala.

Zůstal jsem stát na místě a snažil se vydechnout.

"Vzdáváš se?"

"Klidně, už nemůžu."

"Víš ale, že kdo prohraje, bude převálcován všemi ostatními?" provokoval.

"Cože?" zajíkl jsem se. Já už neměl sílu ani mluvit, natož běhat.

"Věř mi, většinou prohrávám já," varoval mě. Povzdechl jsem a rozběhl, možná spíše rozklusal se za Seonmulem, který byl nejblíž a ze psů kromě Jinju nejpomalejší.

Ještě chvíli jsem se pokoušel o nemožné, než jsem se prostě svalil na zem. Bylo mi fuk, že vypadám jako slaboch a že se tu válím ve špíně, vzdal jsem to.

Bohužel, pan vševidoucí měl pravdu a už v další vteřině ke mně přiskočil neúnavný chrt Kkogi s energickým poloovčákem Dannym. Chtěli mě snad zadupat do země, že se na mě tak vrhli. Ani Seonmul s Jinju nezaháleli o mnoho déle a přidali se k radostnému ponižování mé osoby.

Smál jsem se a svíjel, jakoby mě lechtali. Byla to sranda. Aspoň do doby, kdy mi některý z nich skočil přímo na rozkrok. Hlasitě jsem zaúpěl a stočil se na bok. Slyšel jsem hvíznutí a chlapecký smích. Psi mě nechali.

"To znám," zakřenil se můj nový kamarád, "vstávej, než si dají druhé kolo."

Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. Oklepal mi záda a zašramotil v kapse.

"Myslím, že se jim líbíš," usoudil a začal rozdávat pamlsky všem tlamám, co se kolem něj seběhly. Možná by dal i mně, kdybych se tam vecpal.

"Jaktože chápou, jak se to hraje?" zajímalo mne.

"Řekl jsem jim pravidla," vysvětlil mi jednoduše.

"Co?"

"Naučil jsem je to," upřesnil a zandal prázdný igelitový sáček od pamlsků zase zpět.

"Ale jak?" vyzvídal jsem.

"To je tajemství," zakecával.

"Proč mi ho nechceš říct?"

"Ani nevím," koukl na mě.

"No tak vidíš!" naléhal jsem.

"Ne... ani nevím, jak jsem je to naučil," řekl s úsměvem v hlase, "prostě jsem je odměňoval za to, co udělali správně tak, jak se to normálně u výcviku psů dělá."

"Aha? Tak to jo... asi."

"Hele, už se začíná stmívat. Moje máma na mě vždycky apeluje, že když je tma, něco se stane," chytil malou Jinju a rozešel se k okraji trávníku, kam jsem ho následoval, "zkrátka musím jít."

Škoda, říkal jsem si. Fakt mě to s ním bavilo. Jen jsem zabručel na souhlas.

"Tak se tu třeba ještě někdy uvidíme, zdar," zamával na mě ze dvou metrů, hvízdnul a s Jinju v náručí a obsypán psy prostě odešel. Dobrých pět minut jsem tam postával, než mi došlo, že bych také měl jít domů.

Hi, my lil kulíšci,
Jak se máte? Šli jste včera spát hezky brzy? Ne?
Někteří z vás by si vážně měli napravit spánkový režim. A vy víte, na koho je to mířené, nedělejte, že ne. Dneska alou do peřin co nejdřív to půjde! A jestli tohle čtete později než v deset večer, proboha vypněte už ten mobil a dopřejte si odpočinek. Dík.