Zběžně jsem si před zrcadlem upravil vlasy, sjel celou svou maličkost pohledem.
Jejda, zapomněl jsem, že mé oblíbené džíny utrpěly škody v oblasti kolen při oné srážce. Mávnul jsem nad tím rukou a bez dalšího otálení spěchal ke dveřím od našeho bytu.

Ve výtahu jsem se snažil pobrat svůj dech a uklidnit bušící srdce. Neustále jsem se ale hýbal. Prohrabával jsem si vlasy, škrábal se na zátylku, hledal cosi v kapsách a vůbec se nedokázal chovat nenápadně, jak bylo původně v mém plánu.

Z domovních dveří jsem spíše vyběhl, než vyšel a jak jsem se nad tím zamyslel, najednou jsem ani neměl tušení, jak se, proboha, chodí. To jako mám dát levou nohu dopředu a pak pravou? Bože, vypadám jako chobotnice, určitě si mě všimne.

Pod nohama se mi vyměnilo několik druhů povrchů, až jsem se (možná až příliš rychle) dostal do dohledu mužíka, kupodivu víceméně jediného člověka kolem. Zpomalil jsem krok, jak jen to šlo, a snažil se nepřivést na svou osobu příliš pozornosti.

Kráčel jsem podél travnaté plochy a čím blíže k Venčiteli jsem se nacházel, tím více jsem pokukoval jeho směrem. Myslel jsem, že bude vyšší a starší. Dopředu jsem se dokonce smířil s tím, že zpod kapuce vyleze hlava nějakého dědka.
Tenhle chlápek ale vypadal mladší a mladší. Nebyl to dědek, muž, a dokonce ani chlápek. Byl to kluk jako já.

Byl jsem docela blízko (on stál na trávě a nejblíže jsem mu stejně mohl být dobrých patnáct metrů daleko), když na mě upřel zrak. Bleskově jsem odvrátil hlavu k náměstí a malinko zrychlil. Sakra, neměl si mě vůbec všimnout! Ještě chvíli jsem pochodoval vpřed, napjatý jako voják, než jsem se odhodlal znovu kouknout. Už si mě nevšímal, přetahoval se s křížencem ovčáka o hračku. Byl ke mně ale zády, takže jsem nic víc nevykoumal. 

Tedy alespoň ne na cestě tam. Došel jsem do blízkého obchodu a příhodně si koupil pomerančový džus.
Když už se účastním podobné akce, utvářím situaci se vším všudy. Za koho bych byl, kdyby mě někdo viděl, jak se otáčím na patě a jdu zase domů, že? 

Už když jsem opouštěl budovu obchodu, jsem si dopřával první doušky sladkého nápoje. Vžil jsem se do role a na cestě k domu můj zájem o Venčitele úplně opadl. Vlastně jsem na něj zapomněl. Nevím, jak to, prostě se mi to vykouřilo, nebo to tak být mělo, asi osud. Na tom nesejde.

Čerstvý vzduch mi proudil do plic a já si šťastně vykračoval. Najednou mi před nohy vběhl pes. Prudce jsem se zastavil. Málem jsem si přitom vylil džus.
Ten kříženec na mne s tenisákem v uslintané hubě nadšeně valil kukadla, kterými mě prosil o aport.

"Eh, ahoj," pozdravil jsem ho potichu. Natáhl jsem paži k míčku, který mi záhy celý mokrý spadl do ruky. S jistou nechutí v obličeji jsem se napřáhl a vší silou mrsknul předmět co nejdál směrem na trávu.
Při pohledu na šťastné zvíře jsem se pousmál a už šel zase domů.
"Hej," ozvalo se kousek ode mě, "počkej!"

Ahoj, kulíšci😊
Já vím, je to celkem utnuté, ale to další dám do příští kapitoly.
Měli byste dnes jít brzy do hajan😑🤌
Dobrou, lidičky.