Určitě, jestli o tom je alespoň trochu co vědět, tak ona bude ta co to ví. Neváhala jsem a rozběhla se zpátky po cestě ale tentokrát k nám domů, to co paní učitelka Kárná o dějepisu říkala platí až od příštího týdne, takže bych se u Charlotte měla zastavit co nejdříve, ať to stihnu.
     Cestou domů mě ale zastavila jedna maličkost, tedy trochu větší maličkost a to ta, že nevím kde teď bydlí! Tahle věc mi vlastně vůbec nedošla a já jí tedy nevěnovala pozornost, byla to celkem malá, ale dost podstatná část.
     Ach jó, proč mi to nedošlo dřív?! Tohle je k ničemu, snad to budou vědět rodiče a jestliže ne, tak prohledám celé naše město a každou skulinku v něm, každou sebemenší škvíru, uličku i dům.
     A jestli to i tak nenajdu…, tak jsem v háji, ale to se doufám nestane, takže pokrčuju v plánu a vracím se domů.

⚔️

     „ Ahoj mami!” vylítla jsem ze dveří, div jsem se přitom nepřerazila o stůl a nespadla na zem. Nebylo to poprvé co se to stalo, a tak jsem se moc nevyděsila a místo toho se rozhlédla kolem, jestli neuvidím mámu. Můj pohled ale místo toho zavadil o tátu, který zrovna něco čmáral na papír.
      Nejspíš zase jeden z jeho vynálezů, pomyslela jsem si, ten vysokohorský prak skraceně VYSP, co vymyslel posledně, byl fakt dobrej a teď ho používají dost často. VYSP je dost lehký a dá se přenášet i v dost krutých podmínkách.
      „Máma tu není, potřebuješ od ní něco?” zeptal se táta a dál se věnoval své práci. Teď na něj u ozbrojených sil dost tlačí, sice není jediný vynálezce, co se v Angelském kraji vyskytuje, ale i tak je celkem znamí, už několikrát mu dokonce navrhovali, aby se přestěhoval do hlavního města, ale pokaždé rozhodl že zůstaneme v Uralu. „Iris, dobrý? Nebuď pořád tak zamyšlená.” promluvil na mě znovu táta a ja se vrátila myšlenkami zpět do přítomnosti.
      „P-promiň tati, teď celkem spěchám. Jo a mám na tebe otázku…” vychrlila jsem na něj. „Brr brr, klid. Trochu zpomal, v klidu řekni co potřebuješ,” řekl a usmál se na mě. „Tati, nevíš kde bydlí Charlotte, Charlotte Nik?” zeptala jsem se. „Myslíš…” Ani jsem ho nenechala otázku dokončit a už jsem kývala hlavou nahoru a dolů a ještě párkrát jsem to zopakovala. Než se má hlava dopohybovala táta promluvil.
      „Noo o… nevím, určitě už ne tady ve městě, typoval bych že někde v lese na jihu. Proč to potřebuješ vědět?“ zeptal se na oplátku on mě. „No… ani sama nevím, ve škole nám vyprávěli o Drugelis a jelikož to trochu souvisí napadlo mě to.“ odpovědela jsem a v hloubi duše doufala že mu to bude stačit.