Nalezla jsem útočiště. Byla to střecha. Byl odsud krásný výhled. Daleko ode všech, jen já, ticho a klid. Jediná starost kterou mám, je vzít si ty prášky od Cloe. Doufá, že mi snad pomohou.

Oknem se dostanu zpět do pokoje. Pohled mi zůstane na velkém zrcadle. Očima skouznu dolů a zrak mi spočine na už docela zahojených ranách. V mysli se mi ale objeví ty věty. Věty, které jsou mou zkázou.

,,Jsi odporná..."
,,Děvko..."
,,Triko dolů.."
,,Po dobrém, nebo po zlém?"

Otřásla jsem se odporem. Odporem, který pociťuji k sobě samé.
Ale snaha bojovat s tím, byla marná.
Udělala jsem to znovu. Všude, kde byli TY doteky. Všude, kde jsem si vzpomněla.

Stočená v klubku pod dekou, dusím v sobě pláč. Odmítnu přijít na večeři s tím, že nemám hlad. Neměla jsem. V břiše převládal pocit, jakoby můj žaludek byl jen kus hadru, který někdo ždímá.

Celou noc jsem nespala. Pouze se dívala ven z okna. Na měsíc v úplňku a oblohu posetou hvězdami.

Přemýšlím o tom, co se teď v mém životě děje. Nová rodina, nová škola a měl by to být nový život.
Ale něco mi říká, že se mi do cesty postaví on. A nijak mi to neusnadní.