Sofie se usmívala a bylo vidět, jakou má radost.
,,Mám nápad." Zack vzal věneček, co měla v rukou Sof. Nasadil mi ho a při tom se hloupě culil.
,,Vy spolu chodíte?" Oba jsme se otočili na Sofii. ,,Ne..." Řekneme nastejno. Ona to ale nebere vážně a pořád se usmívá.
Mé tváře naberou ruměnec.
,,Jděte k sobě blíž, " moc nechápu proč. Zack to neřeší vůbec a víc se ke mně přísune ,,a úsměv." Úsměju se do objektivu, který v další vteřině zachytí tuto chvíli.
,,Ta se povedla hele." Nemohla jsem se zbavit úsměvu, stejně jako upřenému pohledu na jeho úsměv.

,,Nepůjdeme na zmrzlinu?" Já i Sof, stočíme pohled na Zacka. ,,Jo! Půjdeš s námi, Ni?" Nad zkratkou mého jména jsem se pousmála. ,,Moc ráda."

Ač to na první pohled opravdu nevypadá, Zack má srdce větší než obchodní dům v NY.
Vezl Sofii a jako starostliví bratr dával pozor na každý kámen, co ležel na cestě.

,,Jakou si dáš, kopretinko?" ,,Asi smetanovou." Podal mi zmrzlinu a zaplatil i přes mé námitky.
,,Kam půjdeme teď?" ptá se Sofie při dojídání kornoutku. ,,Asi bych měla jít domů, nechci ruš-" ,,Nerušíš.. Prosím zůstaň tady s námi...." Nad prosbou, která vyšla z úst Zacka, jsem se pousmála. ,,Dobře..."

Po velmi únavné dni stráveném s těmi dvěma, mě doprovodili až domů. ,,Vážně jsem si to užila. Děkuji." Vtiskla jsem menší polibek na tvář. U dveří ještě zamávam.

,,Jsem doma....." Will seděl u stolu a opravoval nějaké písemky. ,,Ahoj. Tak co líbí se ti tady?" ,,Je to tu skvělé..."
,,Tak to jsem rád. Chceš něco k jídlu?"
,,Ne.. Jedla jsem ve městě se Sofii. " ,,Vážně? Tak to jo...." ,,Jsem hrozně unavená tak si půjdu lehnout. Dobrou."

Roztáhnu se na posteli a tupě se usmívám. Nehodlám se ani převlékat. Prostě si zalezu do postele s tím, že půjdu spát.Ale pravda byla jiná. Usnout jsem nemohla.Myslela jsem na něj....Na jeho skoro černé oči. Úsměv, který nikde neukazuje...Smích, který utkví v paměti....